Recenze:
Yes - The Yes Album
 Velká Británie  Rok vydání: 1971 Atlantic 7567-82665-2 |
Složení:Jon Anderson - zpěv, perkuseSteve Howe – akustická a elektrická kytara, vachalia, doprovodný zpěv Chris Squire – baskytary, doprovodný zpěv Tony Kaye - varhany, piano, moog Bill Bruford - bicí, perkuse Dále spolupracovali: Colin Goldring (recorder na "Your Move") Tracklist:1. Yours Is No Disgrace (9:41 / Yes)2. The Clap (3:17 / Howe) 3. Starship Trooper: (9:26)
6. Perpetual Change (8:50 / Anderson, Squire) Celkový čas: 41:56 |
Britská pětice Yes, která se po svých prvních dvou albech pomalu dostávala do stále širšího povědomí posluchačů, vydává v roce 1971 své první přelomové album – The Yes Album. O tomto albu by se již dalo říct že patří k progresivnímu rocku, přináší nové hudební postupy a delší kompozice. Nový kytarista Steve Howe, přinesl kapele trošku jiný zvuk a celá deska se zdá jistým způsobem tvrdší oproti předchozím.
Úvodní desetiminutová Yours is no disgrace pěkně zostra otevírá celé album, od počátku zde všichni hráči hrají naplno a vytvářejí zajímavou koláž pestrých melodií. Vůbec není na škodu že do popředí poněkud vystupuje Squireova baskytara, která je v některých částech místo rytmiky spíše používána jako rovnocenný melodický nástroj. Ve střední části přichází náhlý přechod a změna melodie – dalo by se říct, že jeden ze znaků progrocku se zde objevuje poprvé a ne naposledy. Po této klidnější části se muzikanti opět vracejí k úvodnímu tématu, kterým song i končí.
Druhý song The Clap je sólovou exhibicí (navíc v živém podání), jasně dokazující talent nového kytaristy. Těžko uvěřit, že toto hrají pouze dvě ruce…
Starship Trooper je jedna z nejlepších věcí této kapely vůbec. Téměř desetiminutový třídílný epos. Andersonův nádherný vokál nás provází prvními dvěmi částmi, skladba se plynule rozvíjí, zajímavá je také určitě akustická část uprostřed. Závěrečná část Würm patří k nejlepším momentům alba vůbec: Steve Howe hraje své tři opakující se akordy, do toho se přidají hammondky, stejně nenápadně se přidají bicí a Squire si začne jakoby mimo hrát na distortion-baskytaru jednoduchou melodii. Takto čarují téměř tři minuty, poté Howe začne svoje nepřekonatelné kytarové sólo (snad jeho nejlepší vůbec!), celý song vrcholí. Prostě nádhera. Starship Trooper je nepochybně nejlepší kousek na celé desce.
První část I’ve seen all good people se nese ve vokálním duchu, Anderson a mu sekundující Howe se Squirem zpívají svoji téměř pohádkovou melodii za jednoduchého doprovodu kytary. Bohužel sehraný zpěv na mne působí dosti 'studiově', nepřirozeně. Tuto píseň sem si zamiloval až po letošním pražském koncertu kapely (r. 2004 - pozn. autor), kde zněl zpěv sice hůře, ale prostě o to autentičněji. Druhá a rychlejší část se nese ve svižném tempu, člověku se chce téměř tančit.
Kratší A Venture rozhodně není špatná, pouze mezi ostatními kvalitními songy působí dosti nenápadně (možná i nenápaditě). Asi naposledy se zde projevil dosluhující klávesista Tony Kaye, který po tomto albu kapelu opustil (resp. byl nahrazen Wakemanem).
Závěrečná Perpetual change je písní mnoha tváří. Místy nápaditá a melodická píseň se změní v podivnou instrumentální koláž. Těžko říct, co autoři zamýšleli. Vůbec nepůsobí dojmem jednoho celku, avšak nedá mi to abych opět nevyzdvihnul vynikající Andersonův pěvecký výkon a pěkné kytarové motivy. Celkově tedy spíš průměr.
Ještě bych zmínil podivné řazení songů: například The Clap působí divně hned po úvodní dlouhé kompozici, ale těžko ho někam zařadit… Taktéž Starship Trooper není z mě neznámého důvodu závěrečným songem, jako který opravdu působí.
Z celkového pohledu se však jedná o vynikající album, přestože nepůsobí moc celistvě. Skupina se ukázala jako schopná náročných songů, což všem dokázala albem následujícím… Hodnotím jako vynikající, dávám čtyři hvězdičky.
Hodnocení:
Dave Velechovský
28. 9. 2004
Související články:
Recenze Yes - Relayer
Recenze Yes - Magnification
Recenze Anderson Bruford Wakeman Howe - ABWH
Recenze King Crimson - Beat
Biografie Jon Anderson
Biografie Steve Howe
Biografie Chris Squire
Biografie Rick Wakeman
Zpět na výběr recenzí