Recenze:
Yes - Relayer
 Velká Británie  Rok vydání: 1974 Atlantic 7567-82664-2 |
Složení:Jon Anderson - zpěvSteve Howe - kytary, doprovodný zpěv Patrick Moraz - klávesy Chris Squire - baskytara, doprovodný zpěv Alan White - bicí Tracklist:1. Gates of Delirium (22:55)2. Sound Chaser (9:25) 3. To Be Over (9:08) Celkový čas: 41:28 |
Po rozporuplných reakcích na Tales From Topographic Oceans se Yes rozhodli vydat album, které by všechny kritiky vyvedlo z omylu, že kapela je na jakémsi zcestí. Opět se přitom nevyhli personální změně, po delší době opět na postu hráče na klávesové nástroje. Pro všechny muselo být velkým překvapením, že odešel Rick Wakeman, který zřejmě cítil po předešlém albu, že nemá v kapele takovou důležitost, jakou by si představoval, a tak se vydal na svou sólovou dráhu. Místo něj přišel ovšem Patrick Moraz, jehož podíl na albu je nesporný a náhradou se stal více než adekvátní.
Album bylo nahráno v Anglii, v mobilním studiu Eddieho Offorda v létě 1974 a bylo opatřeno opět nádherným přebalem Rogera Deana, dokonale korespondujícím se zvukovým záznamem. Je plný ostrých hran, oproti předchozímu albu se z vod oceánů dostáváme do vysokých hor a vyprahlých plání.
Deska obsahuje opět tři dlouhé tracky, prvním z nich jsou Brány deliria, nesporně jeden z největších hymnů artrockové hudby. Evokuje ve mně prastaré hrdinské eposy, mýty a legendy. Považte ten švitořivý úvod - je jako z pohádky, Steveho prstíky poletující po hmatníku, úžasná práce Patricka. A už je tu Jon se svým vyprávěním. Skladba se rozjíždí poměrně pomalu, Chris ji nervozně tlačí dopředu ale Steve ho vždy umírní... Ale Alanovi se Chrisovo hrátky líbí, přidává se ke Chrisovi... Steveho opět zachraňuje Patrick...
Malého hravého souboje bylo dost a zdá se, že Steve konečně přistupuje na hru basy a bicích... Krátké uvolnění a ocitáme se ve vzláštní tajemné krajině... vše je napjaté, nervozita se dostává i do mě... Ve vzduchu něco visí. A už se odkrývá ona opona. Chystá se veliká bitva, najednou je všude zmatek, sebrat jen to nejnutnější a v běhu naskočit na koně, ujíždět tryskem, musím opratě držet pevně a koně hnát co nejrychleji to jde... všudě prach, vyjíždíme na planinu... Z dálky je vidět oblaka prachu a dýmu, slyšet výbuchy... Není čas, občas se musím vyhnout nějakému tomu keříku či křoví i přeskakovat velké výmoly v zemi a krajina je čím dál prázdnější... Začínám pociťovat únavu...
A náhle se ocitám na bitevním poli... Výbuchy jsou mnohem blíž... první střet s malinkým oddílem a hned v zápětí, větší, silnější... ale musím stále držet koně v trysku... a nezapomínat na výmoly... ooooohhh... tak tohle už je vážné... doslova ze mě lije... tříštění mečů, kopí... štítů,... nadšený řev bojovníků... Pak ale ocitám se na hraně, najednou musím koně brrrzdit... dále se vše odehrává jako by zpomaleně, ve vizích... a já upadám do sna.
Je noc, klid a téměř ticho, zvuk má bavu noci a já jako bych v ní plul se všemi ostatními... ten klid. A pak z dálky slyším anděla, který mne konejší a já odpočívám... mé srdce je otevřené... Soon. Po těch dvaadvaceti minutách se cítím vyčerpán víc než po lecjakém albu. Zvláště tady je pauza na otočení desky a malé občertvení ohromně osvěžující, spočinout, ještě jednou vydechnout. Když totiž člověk poslouchá tohle album z CD, hned v zápětí ho čeká veliké překvapení - né, tohle není konec alba, čeká nás ještě celá jeho polovina a následujích 9,5 minuty budeme svědky experimentu "lovení zvuku".
Tahle skladba si z posluchačem věru nebere servítky a srší hned o počátku. Jazz rozhodně není skupině Yes cizí a to, co předvádí, je doslova freejazzová předváděčka, zaranžovaná ovšem jako velmi ostře nabroušená píseň. Během ní se musí hoši ohromně vyřádit.
Hlavně Steve, jemuž je otevřená prostřední část. Ta kytara jen skučí, chvilku zpívá, pak zas zlobí, ale jak už to u Yes bývá, dobře to dopadne... Nebo ne? Sólo je to velmi vážné, ozývají se i tympány a pak krátký Jonův popěvek, pohled do očí... To, co se děje dál, je nepopsatelné, vše se míchá dohromady jako stále rychleji roztáčející se vír, který občas narazí, zpomalí a pak se naštve k zbláznění. Ča-ča-ča haau...
Poslední písní je To Be Over. Docela by mne zajímala počáteční reakce posluchače, který si pouštěl album čerstvé, po jeho vydání. Yes tu totiž zabrousí do vod americké country hudby! Hawaika... to je ten správný oddech po té náročné cestě, skladba se nese tak jemně a můžeme opět snít... Navíc vyrcholí v úchvatných harmoniích a Steve zde předvádí opravdu to nejlepší, co umí... Nemohu opomenout to snad nejnádhernější a teké nejprostší sólo, kterým tuhle skladbu odnáší kamsi do nebe a mně se po tvářích koulejí slzy štěstí... Andělé pějí a já se uzavírám a opět odmítám jakékoli hmatatelné hodnocení... letím za nimi...
Hodnocení:
Luděk Kazda
2004
Související články:
Recenze Yes - The Yes Album
Recenze Yes - Magnification
Recenze Anderson Bruford Wakeman Howe - ABWH
Recenze Patrick Moraz - The Story of I
Biografie Jon Anderson
Biografie Steve Howe
Biografie Chris Squire
Biografie Rick Wakeman
Zpět na výběr recenzí