Artrock.cz
Progresivní rock nejen 70. let
Nechte se informovat o nových článcích, zaregistrujte se! Váš e-mail:

Recenze:


Welcome - Welcome





Švýcarsko
Rok vydání: 1976

Složení:

Francis Jost - zpěv, baskytara, elektrická a akustická kytara, tuba
Bernie Krauer - zpěv, piano, elektrické piano, varhany, mini-moog, mellotron
Tommy Strebel - zpěv, bicí, tubular bells, šestistrunná a dvanáctistrunná akustická kytara

Tracklist:

1. The Rag Fair (8:52)
2. Dizzy Tune (7:40)
3. Glory (3:43)
4. Chain of Days (8:50)
5. Dirge (12:31)

Celkový čas: 41:36


Pozor, pozor, lekce pro toho, kdo ještě nepřišel na to, že Švýcarsko není jen kolébkou bank a čokolády a místní hudbu si představuje pod vlivem jódlování. Nepřesvědčili-li ho o svých kvalitách Krokus (schopný AC/DC klon) elektronicky alternativní Young Gods, pop new age harfeník Andreas Vollenweider nebo šansonově diskotékoví sampleři Yello, má možnost posoudit, že se tu slušně kopírovali i velikáni typu Yes.

Welcome se představují na této desce jako slušná parafráze toho co Yes produkovali na albech Relayer nebo Fragile. V popředí je dobře znějící basa, která evokuje na první poslech Chrise Squirea. Klávesy v sólech nedosahují kvalit Ricka Wakemana ani Patricka Moraze (mimochodem taky Švýcar! – a někdy příště si posvítíme na jeho sólovou desku The Story of I), ale mellotron i varhany hrají právě to a právě tam, kde cítíte, že mají být. A Geoff Downes taky nehrál zrovna světoborně. Když už zmiňuju éru "New Buggles", zpěvák Welcome - Bernie Krauer nemá kvality ani soprán Jona Andersona, ale Trevora Horna strčí směle do kapsy a většinu zpěvu stejně tvoří sbory. A tak je možno směle napsat, že tento Yes-klon vyprodukoval desku, kterou bych klidně vyměnil za Drama a která i s tou hardrockově znějící kytarou by byla schopná stát vedle děl Mistrů. Jsou totiž epigoni uslintaní až patolízalští, kam bez rozmyslu strkám americké Starcastle, a jsou epigoni tvůrčí, kteří se nespokojí s pojmem "znít jako...". To dokazují i sebeshazující vtípky jako pískání hlavního motivu suity Dirge v jejím závěru a následující zavření vrzajících dveří. Kompozičně košaté věci mají dostatek témat na svou délku a naopak žádný part se nerozvádí tak dlouho, aby nudil. Sbory jsou dobře sezpívané a rozsah partitury je přizpůsoben tomu, na co zpěváci stačí. Je to deska mladých hudebníků, kteří si napsali to, co dokážou zahrát a mělo to hlavu i patu. Vadou na kráse jsou mizerné texty - příkladně Chain Of Days. Na první desku to ale nebylo zlé. Jenže na konci dekády už vládl punk a přežili jen ti nejlepší, takže druhá deska z roku 1978 už byla labutí písní a ani s její reedicí se zatím nikdo nenamáhal.



Hodnocení:

Miroslav Faltys
29. 9. 2006




Zpět na výběr recenzí