Recenze:
Van der Graaf Generator - Godbluff
 Velká Británie  Rok vydání: 1975 Charisma 1988 0777 7 87547 2 5 |
Složení:Peter Hammill - piano, kytara, zpěvHugh Banton - varhany, basový pedál, baskytara David Jackson - flétna, saxofon Guy Evans - bicí Tracklist:1. The Undercover Man (7:25 / Peter Hammill)2. Scorched Earth (9:48 / David Jackson, Peter Hammill) 3. Arrow (9:45 / Peter Hammill) 4. The Sleepwalkers (10:31 / Peter Hammill) Celkový čas: 37:31 |
Přestože je pro posluchače artrocku Van der Graaf Generator jedna z nejznámějších anglických kapel, tak vždy ležela ve stínu slavné trojice Yes, Genesis a King Crimson. Nebudu tvrdit, že nezaslouženě, vždyť ono se každému líbí něco jiného. Pravdou však zůstává, že tato parta kolem Petera Hammilla si šla svou cestou po celou dobu svého působení. Její zdánlivě monotónní zvuk, temné výrazové pojetí a ne vždy jasné texty ve zpěvákově "krákoravém" podání ji činily daleko hůře posluchačsky přístupnou a celkově nestravitelnou zůstává dokonce navždy i pro některé artrockery.
Počátky skupiny sahají do roku 1967, kdy Peter Hammill zakládá se svými spolužáky na Manchersterské Univerzitě svou první kapelu, která záhy dostává název Van der Graaf Generator po přístroji na výrobu statické elektřiny, který sestrojil americký fyzik Robert Jemison Van der Graaf (někde uváděný jako Van de Graaff). Ve složení Peter Hammill (kytara, zpěv), Nick Pearne (varhany) a Chris Judge Smith (bicí, flétna) vydrží sotva jeden rok, ale už se se svým repertoárem hodně ovlivněným bluesem a jazzem stačí upsat vydavatelství Mercury, kde vydá svůj první singl The People You Were Going To/Firebrand. Z původního tria však nakonec zůstává Hammill sám. Postupně se přidá hráč na varhany Hugh Banton, baskytarista Keith Ellis a bubeník Guy Evans, se kterými natočí první album The Aerosol Grey Machine. Kvůli tahanicím ohledně Hammillově nevýhodnému kontraktu však vystupují prakticky pouze jako najatí hudebníci a album vychází v roce 1969 v USA a v Evropě až o rok později.
Album naznačuje směr, kterým se kapela bude ubírat v následujících letech. Hammillovo písničkářství se tu snoubí s doznívající psychedelií, album však působí ještě trochu nedotaženě, amatérsky, ale co byste nechtěli od dvacetiletých kluků - to nejlepší je teprve čeká. Pár týdnů po vydání desky odchází baskytarista Ellis, kterého nahrazuje Nic Potter. Za zásadnější však považuji příchod nadaného hudebníka, saxofonisty a flétnisty Davida Jacksona, který se významně podílel na celkovém zvuku Van der Graaf Generator následujících alb.
U nově založeného vydavatelství Charisma Records (svého času sem patřili třeba i Genesis) pak kapela v roce 1970 vydává výtečné album The Least we can do is wave to each other, které je pestré a progresivní v pravém smyslu slova, a které zároveň dostalo kapelu do širšího povědomí veřejnosti. Skupinu opouští Potter a ještě toho samého roku kapela stačí vydat už temnější, ale v duchu podobné album H to He, Who Am the Only One. V roce 1971 vychází nejznámější Pawn Hearts. Temný zvuk alba je nově obohacen syntezátory a kytarou přispěl i Hammillův přítel Robert Fripp, duchovní otec King Crimson. Osobně toto album příliš v lásce nemám a jsem trochu překvapen, jak je občas nekriticky vynášeno až do nebes... Ačkoliv po jeho vydání je skupina na vrcholu slávy, tak po italském turné v srpnu 1972 Hammill kapelu rozpouští rozhodnut věnovat se sólové dráze.
Během následujících let pak Peter Hammill vydává 4 úspěšná sólová alba, na kterých se stejně všichni bývalí spoluhráči částečně podíleli a dokonce ho často doprovázeli i na koncertech. Nebylo pak velkým překvapením, když na začátku roku 1975 začali společně psát nové skladby na další album pod hlavičkou Van der Graaf Generator. Při svých koncertech je pak hráli společně s Hammillovými sólovkami. Větším překvapením bylo pro fanoušky spíše to, že Hammill se na pódiu čas od času objevil, doté doby nezvykle, s elektrickou kytarou, která se pak v jeho rukách několikrát objevila na deskách z druhé poloviny 70. let.
Podpořeno velkým turné vychází v říjnu roku 1975 první reunionové album s názvem Godbluff. Černý minimalistický booklet je předzvěstí jednoho z nejtemnějších alb v diskografii kapely. Album tvoří 4 rovnocenné rozsáhlé skladby s délkou okolo deseti minut.
Z ticha se pomalu vynořující flétna a Hammillův šepot uvádí první skladbu - The Undercover Man. Postupně sílí všechny nástroje, plynule se přidávají bicí a hned si můžeme povšimnout, že zvuk kapely se za 4 roky pauzy téměř nezměnil - opět slyšíme hutný zvuk postavený na klavíru, případně varhanách a Jacksonově saxofonu, nebo v tomto případě flétny. A pochopitelně Hammillově osobitém zpěvu oscilujícím mezi medovým basem a procítěnými "krákoravými" výškami. Tak jako všechny následující, i tato skladba je nádherná.
Na první skladbu plynule navazuje Scorched Earth. Nájezd je opět pozvolný, avšak tento song je mnohem agresivnější a Hammill se hned zkraje představuje ve své roznícenější náladě jemu vlastní. Poprvé zde na sebe také výrazně upozorní bubeník Guy Evans, který v tomto období byl zřejmě na vrcholu sil a na celém albu odvádí znamenitou práci; jeho hra je rytmicky velmi rozmanitá a málokdy se uchyluje k běžnému doprovodu. Myslím, že se jedná o jednoho z nejnedoceněnějších hudebníků vůbec. Po první části se skladba po krátkém klávesovém intermezzu přelívá do části druhé s dalším poměrně agresivním nosným motivem (ten si zapamatujte, kapela se k němu ještě v poslední písni vrátí), který během následujících minut úžasně vygraduje. Za zmínku v této části jistě stojí geniální saxofon Davida Jacksona.
Druhá polovina desky začíná skladbou Arrow a opět tichým vířením nástrojů. Tato skladba je pravděpodobně nejsyrovější a nejagresivnější na albu vůbec a tak jako z ostatních, i z této přímo tryská energie. Momenty, kdy mám pocit, že zpěvák vypouští duši, považuji za velmi působivé a Hammill zde za mikrofonem podává opravdu famózní výkon.
Závěrečná The Sleepwalkers je na desce asi nejmelodičtější a nejpřístupnější, což ovšem nic nevypovídá o kvalitě, která je opět na nejvyšší úrovni a celé album je tak vzácně vyrovnané. Úvodní motiv s úsečnými bicími zlehka doprovází flétna, po chvíli zas saxofon a za oživující považuji následující pasáž, která je v rytmu jakéhosi houpavého tanga. Následuje návrat k předchozí melodii, tentokrát v zesílené podobě a její pozvolné zklidnění. Po krátké klávesové mezihře pak nastupuje několikaminutová část v plné síle skvěle sehrané kapely s úžasným Jacksonovým sólem na saxofon. Jako by zde gradovalo celé album! Následuje však ještě kratší dovětek opět s úvodní melodií, který album opravdu uzavírá.
Přiznám se, že Godbluff se probojovával na mé první místo mezi alby Van der Graaf Generator poměrně dlouho, ale myslím, že právě v tom je kouzlo této hudby. Deska je opravdu náročnější na poslech a "klasičtí rockeři" si k ní mohou hledat cestu velmi dlouho.
Není divu, že album sklidilo velký úspěch, jak u kritiky, tak u fanoušků a ten pak kapele dodal sílu do dalších let. O rok později pak Van der Graaf Generator vydávájí další dvě alba: výborný Still Life a stále poměrně dobrý World Record, a po malé personální rošádě v roce 1977 velmi zajímavé album The Quiet Zone / The Pleasure Dome. Tento comeback byl velmi vydařený (to je v dějinách hudby docela vzácné), což se nedá říct o tom z roku 2005, který na mě působí zatím trochu rozpačitě...
Hodnocení:
Dave Velechovský
4. 10. 2006
Související články:
Recenze Van der Graaf Generator - Pawn Hearts
Recenze Peter Hammill - Thin Air
Recenze Peter Hammill, Guy Evans - Spur of the Moment
Zpět na výběr recenzí