Recenze:

Synkopy & Oldřich Veselý - Sluneční hodiny

Československo Rok vydání: 1981 Sony Music/Bonton 1999 493163 2

Složení: Oldřich Veselý - ARP Omni, Micromoog, Clavinet, Fender piano, varhany, klavír, zpěv Vratislav Lukáš - akustické kytary Ovation, Micromoog, Clavinet, violloncello, zpěv Pavel Pokorný - ARP Omni, Micromoog, Fender piano, varhany, housle, zpěv Emil Kopřiva - elektrická kytara, zpěv Petr Směja - elektrická kytara Jiří Rybář - bicí, perkuse, Micromoog, zpěv Tracklist: 1. Introdukce (2:54 / Veselý) 2. Hůl v slunečních hodinách (6:04 / Veselý, text: Vrba) 3. Jsi nádherně pravěká (8:21 / Veselý, text: Vrba) 4. Intermezzo (2:14 / Veselý) 5. Černý racek (7:41 / Veselý, text: Vrba) 6. Klávesové extempore (4:03 / Veselý) 7. Vodopád (3:39 / Veselý) 8. Toulka je oblá (7:28 / Veselý, text: Vrba) Celkový čas: 41:24

Skladatel, zpěvák a hráč na klávesové nástroje Oldřich Veselý je jednou z velkých postav československého art-rocku. Sluneční hodiny jsou pak vrcholným dílem nejen jeho, ale celého československého art-rocku.

V polovině 70. let Veselý úspěšně nahradil v Blue Effect Leška Semelku a nahrál s Hladíkovou kapelou dvě vynikající alba - Svitanie a Svět hledačů. Poté ale skupinu opustil a vrátil se do své "domovské" kapely Synkopy, se kterou spolupracoval již od šedesátých let. Brněnské Synkopy 61 se v šedesátých letech staly úspěšnou rockovou skupinou využívající vícehlasy ve stylu west coast (Beach Boys, Mamas And Papas). V sedmdesátých letech se skupina inspirovala především zvukem a tvorbou Uriah Heep. Po Veselého návratu z Blue Effect, kde byl díky tvorbě Hladíka a Semelky přetlak kvalitního skladatelského materiálu, vzniklo první art-rockové album Synkop (v tu dobu již Synkopy & Oldřich Veselý) - Sluneční hodiny.

Pozoruhodné je již složení skupiny, která album nahrála - vedle bubeníka dva kytaristé a tři hráči na klávesové nástroje. Zatímco Pavel Pokorný, Petr Směja a Jiří Rybář byli zakládajícími členy již tehdy dlouhověkých Synkop (rok vzniku 1960), Vratislav Lukáš a Emil Kopřiva (později Futurum) do ní přišli teprve na přelomu 70. a 80. let. Českou specialitou té doby je absence baskytaristy - podobně jako na posledních dvou LP Blue Effect zde basuje syntezátor. Zvuk skupiny je velmi blízký Blue Effectu z alba Svět hledačů, ale (pochopitelně) zde mají více prostoru klávesy než kytara. Vývoj hudebních trendů a techniky měl u nás z pochopitelných důvodů zpoždění oproti západu, takže i přes rok vzniku nahrávky zde najdeme pouze klasické syntezátory používané již v 70. letech (Moog, ARP, klavinet). Autorem veškeré hudby je Oldřich Veselý, texty napsal Pavel Vrba, bezkonkurenčně "nejvyužívanější" český art-rockový textař, který domácímu art-rocku vtiskl jeho lyrický, melancholický až patetický styl.

Klávesová Introdukce začíná velmi zvolna jako pomalé probouzení poslouchače, ale poté dunivý hluboký tón syntezátoru, ke kterému se přidá klavinet, rozehraje nový dynamický motiv. Přidají se výborné bicí a místy se mihotá i smyčec. Nabízí se přirovnání k podobně působivým pasážím na albu Huascaran slovenské převážně jazzrockové skupiny Fermáta.

Hůl v slunečních hodinách má pompézní, dlouho gradující instrumentální úvod, po kterém na podkladě klávesového funky motivu poprvé zazní zpěv Oldřicha Veselého. Tempo skladby je docela vysoké, přesto nepůsobí vícehlasy v refrénu uspěchaně, ale naopak majestátně. Krátké klávesové instrumentální vstupy přinášejí zajímavé zvraty a ženou skladbu vpřed jako vodu v kaskádách vodopádů na obalu desky (ostatně Vodopád se jmenuje i jedna z dalších skladeb). Nový rytmický motiv skladbu naopak zpomalí a následuje výborné kytarové sólo. Poté skladba jakoby končí, ale znovu se ozve krásný Veselého zpěv doprovázený pouze úsečnými akordy (jakoby odbíjení hodin) Fender piana a jemnou malbou violloncella. Skladbu zakončí mohutný nástup celé kapely v závěrečném zpomaleném refrénu podpořeném vynikající, přímo hladíkovskou kytarou.

Po předchozí záplavě, které by pouhých šest minut délky tipoval málokdo, přichází krátká meditativní klávesová instrumentálka - začátek skladby Jsi nádherně pravěká. Po klidném úvodu na nás Veselý vypustí v ďábelském tempu stoupající melodii, ale po chvíli následuje třetí pasáž se "špinavou" kytarou a výraznou linkou basujícího syntezátoru. Funkový podklad skvěle konstrastuje s vysokým hlasem a smyčci. Po smyčcovo-klávesové části se do popředí opět dostane chytlavý rytmus (tady si se syntezátory skutečně vyhráli), nad kterým se rozehraje výborné kytarové sólo, které skladbu dovede k poslední sloce.

Lyrické Intermezzo opět využívá tajemně melancholických kláves a jemných smyčců. Výsledek je dokonalý.

Hudebním motivem na Intermezzo navazuje baladický Černý racek, patrně nejznámnější skladba z tohoto alba, kterou dodnes Oldřich Veselý na svých koncertech zpívá. Klávesy zakuklené do různých efektů zde protíná akustická kytara. Instrumentální části (bez rychlostních exhibic - pouze se silným melodickým motivem) jen umocňují emotivní náboj této skladby. Výraznou zásluhu na tom mají i vynikající bicí Jiřího Rybáře.

Konec Černého racka přechází hříčkou akustické kytary do Klávesového extempore, nápadité a dynamické instrumentálky, která plně dostojí svému názvu. Osobně mám velmi rád duet varhan a bicích zhruba v polovině skladby.

Nový motiv startuje snad největší nářez energií překypující desky - instrumentálku Vodopád. Zprvu jen nesmělý motiv klavíru je v jednom velkém záchvěvu výborně podpořen zbytkem skupiny. Následuje velmi rychlá část se scatem a frenetickým sólem na varhany.

Úvodní motiv Vodopádu je potom rozveden na začátku závěrečné skladby Toulka je oblá. Geniální skladba na závěr alba, vystavěná v podstatě na jednom velmi chytlavém motivu. V celé skladbě je neuvěřitelné napětí, které dosahuje vrcholu pokaždé když Oldřich Veselý začne zpívat zasněný text Pavla Vrby. Perfektní instrumentální pasáž s duetem bicích (výborné v celé skladbě) a smyčců zahalených pochopitelně v klávesové mlze. Konec alba se nese v podobném duchu jako konec Světa hledačů a je skvělý.

Album je velice bohaté skladatelsky i aranžérsky, na žádném místě se ani trochu nepřibližuje nudě. Naopak po celou dobu skvěle šlape, valí na posluchače nápady, silné melodie - zároveň jsou ale různá místa hudebně propojena. Jako celek na mě Sluneční hodiny působí dojmem poctivého, pečlivě promyšleného (ne vykalkulovaného) a skvěle zahraného kusu hudby, který člověka s hudebním cítěním naladěným na určitou frekvenci musí převálcovat.

Hodnocení:

Jan Grinc
2. 8. 2006

Související články:

Recenze Blue Effect - Svitanie
Recenze Blue Effect - Svět Hledačů




Zpět na výběr recenzí