Recenze:

Syd Barrett - Barrett

Velká Británie Rok vydání: 1970

Složení: Syd Barrett - kytara, zpěv Jerry Shirley - perkuse, bicí John Wilson - bicí Vic Saywell - tuba Willie Wilson - perkuse Richard Wright - varhany, harmonium, piano, klávesy David Gilmour - varhany, kytary, baskytara Tracklist: 1. Baby Lemonade (4:07) 2. Love Song (3:02) 3. Dominoes (4:02) 4. It Is Obvious (2:55) 5. Rats (2:57) 6. Maisie (2:46) 7. Gigolo Aunt (5:42) 8. Waving My Arms in the Air (2:09) 9. I Never Lied to You (1:46) 10. Wined And Dined (2:54) 11. Wolfpack (3:41) 12. Effervescing Elephant (1:52) Celkový čas: 37:53

Druhé album Syda Barretta (zakládajícího člena Pink Floyd, který v této legendární kapele působil pouze do roku 1968) vyšlo na podzim roku 1970 a je poměrně umírněnější než vynikající, předchozí The Madcap Laughs (přesto jsou si ale obě alba hodně podobná). Zatímco na prvním albu The Madcap Laughs Sydovi pomáhal Roger Waters a David Gilmour, na druhé Sydovo album, nazvané prostě - Barrett, už neměl Roger síly... Nevypočitatelnému Sydovi tak ve studiích Abbey Road pomáhal nekonečně trpělivý David Gilmour a Rick Wright.

Úvodní píseň se jmenuje Baby Lemonade. Už když jsem tuto píseň slyšel poprvé, zarazil mě text - temný, až depresivní, absurdně vygradovaný do please, please, baby lemonade. Stačí uvést jen úvod a posuďte sami:

ve smutném městě
chladné železné ruce tleskají
večírku klaunů venku
šedý déšť padá daleko odsud
prosím, prosím dětskou limonádu...

Písničkové album se nese, jak už jsem napsal, v podobném duchu jako předchozí - hlavní prostor zde má Sydův zpěv a kytara; fandové Pink Floyd, nelibující si v "jen akustickém brnkání", ale můžou být příjemně překvapeni skladbou Dominoes, se kterou hudebně Sydovi hodně pomohli pánové Gilmour a Wright. Výsledek stojí opravdu za to. Krásná, výjimečně floydovská píseň. Sám Gilmour ji překvapivě zařadil do repertoáru na svém turné v roce 2001/2002.

Nejsilnější písně jsou spíše ty z kategorie rozverných (než rozervaných) - Baby Lemonade, Gigolo Aunt a už v polovině šedesátých let Sydem složená (a Beatles inspirovaná) Effervescing Elephant. Dávají poslouchači téměř zapomenout na to, v jakém duševním stavu se ve skutečnosti tehdy Syd nacházel. Těžko dnes říct, jestli Barrettovu schizofrenii vášnivá konzumace LSD jen prohloubila, nebo jestli LSD Barrettovu schizofrenii způsobila. Osobně se přikláním spíše k druhé variantě, ale - kdo ví?

Nádhernou melodii má také píseň Wined and Dined, ale opět, podobně jako v případě Baby Lemonade, příjemná, libá hudba až krutě (do jaké míry, jestli vůbec - záměrně?) nekoresponduje s textem skladby:

přepitý a přejedený, ó, vypadalo to jako sen
ta holka byla tak milá
byl to druh lásky, který jsem nikdy nezažil
jen minulé léto, není to tak dávno
jenom minulé léto, teď dují smradlavé větry...

Sydovo druhé studiové album bylo zároveň jeho albem posledním (nepočítám-li samozřejmě kompilace a live nahrávku The Peel Sessions pro rozhlasovou stanici BBC Radio 1, existují samozřejmě různé raritky, jako třeba skladby I'm a King Bee a Lucy Leave z roku 1965 atd.).

Barrettova sólová alba mají do hudební bohatosti, pestrosti fakt hodně daleko, často je to opravdu jen Syd se svou kytarou a písně jsou tak někdy ořezané až na kost, přesto absenci orchestrů, absenci nadbytků kytar a kláves nevnímám negativně. Mně se prostě jeho písně líbí. Na jednu stranu "podtrhují" Syda - zvýrazňují jeho talent, nerozpíjející se v překombinovaném hudebním aranžmá, na druhou se ale vkrádá otázka/povzdech, kam až to Syd mohl dotáhnout, jak by jeho písně třeba mohly znít, kdyby zůstal duševně v pořádku. Rick Wright v jednom interview řekl, že právě kvůli již zmíněné hudební nebohatosti si nedokáže představit, že by se Sydova alba někomu líbila. Jak moc se, při vší mé úctě k němu, mýlil! Třeba kompilace Syda Barretta Opel, složená ze skladeb nezařazených do studiových alb + z jiných verzí známých skladeb, je skutečně kompilací jen pro zasvěcené, někdo může říct, že se na nich podepsal zub času - znějí moc staře apod., protože většina skladeb toho vážně kromě Sydova zpěvu a kytary moc neobsahuje (a to doslova) a přesto - já byl z té kompilace nadšen, jeho písně se mi vryly pod kůži a jsem si jist, že v tom nejsem sám...

Syd Barrett dodnes nepřestává fascinovat, 37 let (!) po jeho posledním sólovém albu Barrett, o kterém jsem se tu pokusil malinko rozepsat. Do konce života nepřestával Syd dostávat finančně víc než zajímavé nabídky od hudebních firem, aby složil něco nového. Z hořkého pohledu byznysu byl totiž Syd bohužel něco jako kráva, která nebyla zcela vydojená, což se ne snadno toleruje.

Co napsat závěrem? Snad obecně známý fakt, jak velká je škoda, že hvězda Syda Barretta tak brzo pohasla...

Hodnocení:

Jan Říha
15. 8. 2007

Související články:

Recenze Pink Floyd - Wish you were here
Recenze Pink Floyd - The Final Cut
Recenze Richard Wright - Wet Dream
Fotografie Filip Benešovský & spol. - The Wall live 2005 (Žatecká Dočesná)
Fotografie Roger Waters - koncert
Fotografie David Gilmour - koncert




Zpět na výběr recenzí