Artrock.cz
Progresivní rock nejen 70. let
Nechte se informovat o nových článcích, zaregistrujte se! Váš e-mail:

Recenze:


Semiramis - Dedicato a Frazz





Itálie
Rok vydání: 1973

Trident Records/Vinyl Magic

Složení:

Michele Zarrillo - akustická a elektrická kytara, zpěv
Maurizio Zarrillo - eminent, piano, elektrické piano, cembalo, sistro, syntezátory
Giampiero Artegiani - syntezátory
Marcello Reddavide - baskytara, zvony
Paolo Faenza - bicí, perkuse, vibrafon

Tracklist:

1. La bottega del rigattiere (6:01)
2. Luna Park (4:31)
3. Uno Zoo di vetro (5:59)
4. Per una strada affollata (5:04)
5. Dietro una porta di carta (5:46)
6. Frazz (5:10)
7. Clown (4:32)

Celkový čas: 37:03


Na začátek strohá fakta. Album bylo natočeno v období od 17. do 28. září 1973 pro malou italskou firmu Trident. Autorem veškeré hudby je Michele Zarrillo, všechny texty napsal Marcello Reddavide. Produkoval Robert Cunningham, originál obálky namaloval Gordon Faggetter. Skupina přestala existovat rok po vydání této své jediné nahrávky, label Trident záhy končí svoji činnost také, když stihnul vydat 7 titulů na LP a 5 na SP.

To je smutný avšak běžný a docela typický příběh opakovaný po desetiletí, jen se mění jména protagonistů, děj však zůstává stejný. Následuje naprosté zapomnění, případné vydání CD po létech obskurní firmičkou pro bláznivé sběratele vykopávek. Stejné to mohlo být i se skupinou Semiramis, kdyby... Kdyby se originální LP nestalo vyhledávanou sběratelskou lahůdkou placenou kolem tisíce dolarů. Kdyby jejich renomé mezi vyznavači progrocku 70. let nenabralo rozměrů legendy. Kdyby o nich tolik lidí nemluvilo jako o svém vzoru a inspiraci, přitom je tak málo z nich mělo možnost skutečně slyšet. Kdyby se Michelle Zarillo nestal jedním z nejznámějších středněproudých zpěváků Itálie 80. a 90. let. Kdyby obraz na titulu nebyl jedním z nejvzpomínanějších grafických výtvorů na poli LP designu. Kdyby nedošlo k dlouho očekávané reedici na CD, jejíž japonská verze dosahuje ceny kolem 100 dolarů, pokud se vyjímečně objeví v prodeji.

Životní cesty umělců, muzikanty nevyjímaje, jsou často proti vší logice a zásadám zdravého rozumu. Většinou je osud jich samých v přímém protikladu osudu jejich vlastní tvorby. W. A. Mozart by mohl vyprávět. Vlastní hudba si žije po čase svým životem, odpoutaná od svého tvůrce, dává potěchu mnoha nadšeným posluchačům, avšak o autorovi nikdo nic nechce vědět. A tak se některá díla mohou jevit jako výsledek náhodné hříčky času a prostoru, kde se zcela nepravděpodobně setkali lidé, něco z nich vzešlo a po další rošádě na šachovnici zvané Svět si mizí v nedohlednu.

Dedicato a Frazz je nepochybně jedno z největších děl italské rockové hudby. Je v něm všechno to, o co usilují generace hudebníků - s lehkostí a grácií vytvořená podmanivá scéna zvuků, nálad a pocitů. Pochopitelně, že to není klasické rockové album, toto album se vymyká věškerému přirovnání i popisu. Každý okamžik se v hudbě na něm obsažené něco děje a něco mění. Tyto nijak samoúčelné změny nejsou prvoplánové, vyznívají z logického a zároveň překvapivého vývoje skladby. Poslech této desky je největším dobrodružství objevování a je jedno, jestli ji někdo poslouchá poprvé, či podvacáté. Její popis je předem ztracený pokus, proto tato recenze je spíše jen takovým povídáním o něčem, co bych rád, ale co neumím. Jak podat věrohodnou zprávu o neustále se měnícím toku hudby, který ale zůstává pevně zakotven v postřehnutelných mezích. Jakákoli popisná metafora, slovní spojení, přestávají být platné hned v následujících taktech, neboť došlo k posunu, změnil se hudební motiv, těžiště dramatu se posouvá, dochází k výbojům melodických zvratů, a o dalších pár sekund dále se tato směsice zprůzrační do lyrické vlny podmalované melancholickou tónovou hrou. Všechny změny jsou ve vzácném ladu, ze skladeb je znát sevřenost uceleného příběhu, dokonalost mistrně poskládané mozaiky z různobarevných kamínků. Nic nechybí, nic nepřebývá, ve všem je souvislost, ale nic není stejné.

Ze zpěvu vyznívá zneklidňující naléhavost skvěle korespondující s hudbou. Vazba italské melodičnosti s dravým rytmem je zcela perfektně zvládnutá, prokládaná melodickými istrumentálními pasážemi jež obsahují střípky dalších motivů, náhle přelévající se zpět do vypjatého běhu. Vlastní sound není vůbec těžký a rozháraný, naopak jeho pružně pulzující chod dává posluchači možnost opakovaně vychutnávat vše do jednotlivýh detailů. Dravost, dynamika, výbušná radost ze hry, z tvorby, to jsou nepřeslechnutelné atributy, které doplněné vtahující melodickou linkou činí toto dílo neodolatelným. Výrazná linie akustické kytary podpořená klávesami tvoří dostatečně široký základ pro další harmonická kouzla. Vynořují se neustále nové sólové mezihry rozvíjející stavbu skladby, přičemž jejich svébytnost není v rozporu s logickou strukturou každé kompozice. Těsné sepjetí vygradovaných dramatických pasáží spolu s lyrickým zvolněním dává vzniknout neuvěřitelným kontrastům, které berou dech. Každá sekunda přináší překvapení.

Pro italskou hudbu typická nevázaná hravost (a ta ji opravdu značně odlišuje od zbytku Evropy), nápaditost ve využívání zvuků nástrojů a nálad z nich vyplývajících, nerespektování konvenčních zvyklostí, takřka nahodile vrstvené motivy, toho se zde dostává měrou vrchovatou. Avšak ani na okamžik zde nevzniká dojem kakofonie či samoúčelnosti. Ať je zde téma těžkých kláves se zkreslenou kytarou, hopsavé rozpočitadlo s hypnotizujícím rytmem, prosté brnkání na akustickou kytaru, cinkání, zvonky, perkuse, výkřiky, zpomalování, zrychlování, celé to tvoří hudební tělo s hlavou i patou na správném místě. Vzniká tak hudba mnoha odstínů, hudba rozmanitá a proměnná. Je v ní současně něco klaunovského i tragického zároveň. Pozoruhodné dílo, které mohlo vzniknout pouze v Itálii a pouze na začátku 70. let.

Semiramis mají v sobě to kouzlo, že jejich skladby jsou nesmírně složité kompozice, které znějí jako úplně normální písničky. Znějí tak do chvíle, kdy se do nich člověk pořádně zaposlouchá a zjistí, že se za minutu vystřídá pět motivů, příběh se rozrůstá, paměť nestačí vše zaznamenávat a tak nezbývá než v němém úžesu sledovat fascinující gejzíry nápadů. Na konci skladby vím, že nic nevím, že to bylo úžasné, že nevím jak to napsat, ale že to byla vlastně úplně normální písnička. Něco podobného jsem zažil jen u několika skladeb St. Louiských Pavlov's Dog, ale i v jejich případě je to umírněná škola téhož. Prosté a přirozené kompoziční mistrovství Semiramis je vzácným samorostem, který se neopakuje.

Toto album nemá žádnou výraznou kompozici, jež by zastiňoval ostatní, je to vyrovnanost v dokonalosti. Neokázalé minisymfonie? Hudba uchopená zevnitř? Esence rafinovanosti? Posuď každý sám, poslech je v tomto případě jednoznačně začátkem těžko odhadnutelného procesu, závisí na vnímavosti posluchače. Dno, či vrchol možností tohoto alba, jsem zatím nedohlédl.

To nejpozoruhodnější nakonec. V době vzniku alba Dedicato a Frazz bylo zpěvákovi (tedy i autorovi hudby) 16 let, ostatním hudebníkům 17 a 18 let. Nad tím zůstává rozum stát.



Hodnocení:

Milan Vyskočil
19. 6. 2004




Zpět na výběr recenzí