Artrock.cz
Progresivní rock nejen 70. let
Nechte se informovat o nových článcích, zaregistrujte se! Váš e-mail:

Recenze:


Progres 2 - Třetí kniha džunglí





Československo
Rok vydání: 1983

Bonton 2001
499746 2

Složení:

Zdeněk Kluka – bicí, perkuse, flétna, sólový zpěv, sbor
Roman Dragoun – klávesy, perkuse, sólový zpěv, sbor
Miloš Morávek – kytara, sbor
Pavel Pelc – baskytara, klávesy, sbor

Tracklist:

1. Já (5:41 / Kluka, Morávek, text: Čort)
2. Setkání (5:21 / Kluka, text: Čort)
3. Kdo jsem? (4:10 / Morávek, text: Čort)
4. Svět džungle (7:44 / Dragoun, text: Čort)
5. Zákon (5:08 / Kluka, Morávek, text: Čort)
6. Opičí národ (1:09 / Kluka)
7. Strach (7:32 / Morávek, text: Čort)
8. Ztracený ráj (4:54 / Kluka, text: Čort)
9. Muž, který se podobá odvrácené straně měsíce (6:47 / Dragoun, text: Čort)
10. Neznámé nevpouštěj dál (4:44 / Kluka, text: Čort)
11. V ráji století (5:29 / Kluka)
12. Reklamní suita (2:12 / Kluka, text: Čort)
13. S maskou a bez masky (4:55 / Kluka, Dragoun)
14. To já se vracím (4:43 / Pelc, text: Čort)
15. Ozvěny (2:31 / Morávek)
16. Čím je svět můj (8:40 / Morávek, text: Čort)

Celkový čas: 1:21:32 + bonusy*


Druhé album skupiny Progres 2 (pokud nepočítáme její předchozí názvy) bylo ve srovnání s přecházejícím Dialogem s vesmírem projektem neméně ambiciozním a bylo mu navíc dopřáno vyjít v nezkrácené a necenzurované podobě, takže se nám "dochovalo" ve studiové podobě kompletní dvojalbum. Problémy tentokrát nebyly s hudbou, ale s obalem, jehož konečná verze neodpovídala tomu, co chtěla skupina, ale to je ve srovnání se zmatky kolem Dialogu spíš drobnost.

Mezitím odešel z Progresu hráč na klávesy Karel Horký, kterého časem nahradil Roman Dragoun. Tak vznikla "supersestava" existující bohužel jen krátce, než ji opustil Pavel Váně (založil skupinu Bronz, v níž opět spolupracoval s Karlem Horkým). Ve složení Kluka-Dragoun-Morávek-Pelc potom vznikl nejprve v roce 1981 singl Člověk stroj/Že tvých vlasů v ní se dotýkám, kde se na B-straně svým osobitým skladatelským rukopisem poprvé výrazněji prezentoval Roman Dragoun (předtím působil ve skupině Regenerace, jejímž členem byl i Miloš Morávek), a posléze i album Třetí kniha džunglí.

Opět se jednalo o tematický projekt ztvárněný na koncertních pódiích a zaznamenaný ve studiu. Texty Vladimíra Čorta vykreslují člověka žijícího v odlidštěném světě budoucnosti, přirovnaným k spletité džungli, což zase kontrastuje s džunglí skutečnou. Hudebně jde o album propojující většinu zadumaných, náladových, meditativních skladeb s menšinou těch dravě rockových. Třetí kniha džunglí se pomalu rozjíždí, ale spěje k mocnému závěru. Zajímavé je rozdělení pěveckých rolí mezi Romana Dragouna (člověk) a Zdeňka Kluku (džungle), což jen zvýrazňuje dojem "rockové opery".

Klávesový motiv pohybující se v kruhu v džungli zvuků tvoří základ první skladby , která zachycuje rozjímajícího člověka v podání Romana Dragouna a má poklidnou atmosféru. Po dramatickém akordu a nástupu bicích se ale rozjede precizní instrumentální závěr s kytarovým sólem Miloše Morávka.

Předcházející úsek volně přechází do skladby Setkání, kde se poprvé pěvecky prezentuje Zdeněk Kluka coby džungle pozorující "mládě člověčí". Po syntezátorovém sóle se skladba přehoupne do klidnějšího úseku, z něhož vyroste nová melodie, která se se strhujícím výkonem Zdeňka Kluky stupňuje až do konce.

Bručení syntezátoru a pěkná kytara oznamují skladbou Kdo jsem návrat do klidnější polohy. Snové syntezátory a čistý hlas Romana Dragouna se pohupují na kytarových vlnách, kolem šelestí činely - to vše vytváří výbornou atmosféru.

Kdo jsem se sice stále ve stejnému duchu, ale přece jen přelomí do Světa džungle. Rozvíjí se zde motivy z konce Kdo jsem. Skladba má výborný text přímo nutící k představám, pěkným momentem je déšť činelů (...a žár skrápí déšť). V polovině skladby je krátké instrumentální reggae, ovšem snad nejartrockovější jaké může být. Nádherný je i dramatický závěr s pěknou baskytarou. Touto skladbou končil celistvý blok na první straně první vinylové desky, proto ten fade-out.

Opět je to riff z konce předchozí skladby, který slouží jako nosný motiv skladbě následující. V Zákoně se pěvecky střídají Kluka a Dragoun, občas si střihnou dvojhlas. Je to další dobrá skladba s progresovskou funky atmosféru známou již z Dialogu z vesmírem. Sóla na klávesy a kytaru na mě ovšem tentokrát působí spíš rozkladně a skladbu nikam výrazně neposouvají. Teprve návrat hlavního motivu vrátí této písni směr.

Krátká instrumentálka Opičí národ slouží jako úvod následující skladbě.

Strach (jinou skladbu se stejným názvem nahrál Progres, tehdy ještě pod názvem Barnodaj, na album Mauglí) začíná opravdu vynikající více než dvouminutovou instrumentální pasáží, která ukazuje skvělé skladatelské schopnosti v tomto případě Miloše Morávka a výbornou úroveň muzikantů. Charakteristicky lehkému, létavému zpěvu Romana Dragouna dodává tíže unisono s ním hraná syntezátorová melodie, oproštění přináší rychlejší, vzletný refrén, ve kterém člověku odpovídá džungle. V další instrumentální části syntezátor vynáší do nebes těžce ale ne těžkopádně hrající rytmiku a kytaru. Potom se přes všechno přežene dusot kopyt jakéhosi stáda.

Objeví se klávesový kolovrátek z úvodu skladby , který rychle přechází do orientálně znějící skladby Ztracený ráj se ztišenými, jakoby podvodními perkusemi, sitarově znějící kytarou a relaxačně naladěnými klávesami. Po instrumentálním dovětku jsme právě v polovině alba.

Název skladby Muž, který se podobá odvrácené straně měsíce připomene album Pink Floyd, samotná skladba začíná pozvolna a teprve po dvou minutách se dostane do tempa "hitovky". Ve druhé polovině je ještě pěkné kytarové sólo. Je to asi nejpřístupnější skladba na albu, hudebně možná trochu odlehčení, ale na album dobře padne.

Vynikající je následující píseň Neznámé nevpouštěj dál s napjatou atmosférou, osudově znějícím zpěvem Zdeňka Kluky, rychlým srdečním tlukotem bicích a bouřící kytarou Miloše Morávka, který přistoupí i k sólové exhibici.

Instrumentálka V ráji století začíná zvukovou koláží, která ale neevokuje džungli, kterou jsme opustili po první polovině alba, ale spíše elektrický zmatek, snad tedy jakési budoucí velkoměsto. Následuje úsek s bicími, perkusemi a sólem baskytary. Do toho se pomalu vkradou klávesy a kytara a skladba celkem neuspořádaně pokračuje.

Hudba z předchozí skladby pokračuje v Reklamní suitě s nesmyslně zmateným textem, který připomíná některé skladby z alba Křídlení od Synkop, ale i "svahilštinu" Pražského výběru. Hudba je ovšem i zde progresovská.

Poslední čtvrtina alba je jeho strhujícím vyvrcholením. Výborná instrumentálka S maskou a bez masky, po nesmělém úvodu následuje dramatický patrně syntetický sbor a poté další vrstva syntezátorů, tentokrát uklidňujících. Poslední dvě minuty skladby mi svou povznášející náladou hodně připomínají Cluster One od Pink Floyd.

Nakonec zbude jen klavír a Roman Dragoun začne zpívat baladu Pavla Pelce To já se vracím. Teprve postupně se přidává kytara, která nakonec rozjede výborné, dokonce bych řekl gilmourovské sólo. Člověk se vrací do džungle.

Morávkovy Ozvěny jsou jen dalším dokladem jeho kytarového mistrovství. Vůbec nepůsobí jako nějaká samoúčelná exhibice, ale jsou perfektní předehrou závěrečné skladbě. Lehce připomínají koncertní výstupy Briana Maye z Queen.

Poslední skladba, Čím je svět můj, staví na nemilosrdně postupujícím kytarovém riffu. Mezi verše vkládá Roman Dragoun lahůdkové syntezátorové vstupy. V polovině skladby se ozve jakási smršť a z běsnění bicích a kytary vystoupí nová, nad to vše povznesená syntazátorová melodie. Miloš Morávek nabere sílu k dalšímu výbornému sólu. Osmá minuta skladby pak opět trochu připomíná Pink Floyd, konkrétně nádherný "návrat" před závěrečnou slokou ve skladbě Echoes.

Třetí kniha džunglí je hodně dobré album, které úspěšně pokračuje ve stylu Dialogu s vesmírem. Nemá smysl z něj vydělovat nějaké nejlepší skladby, celé album je hudebně hodně provázané. Po Třetí knize džunglí se cesty členů skupiny rozdělily. Roman Dragoun a Miloš Morávek založili spolu s Janem Seidlem a Emilem Kopřivou (předtím hrál na legendární desce Synkop - Sluneční hodiny) vlastní skupinu Futurum, jejíž první album je vedle art-rockových momentů ovlivněno i stylem King Crimson na albu Discipline. Zdeněk Kluka a Pavel Pelc pokračovali jako Progres 2 s novými členy dalším albem Mozek. Album, které ale po sestavě Kluka-Dragoun-Morávek-Pelc zůstalo, je kvalitním příspěvkem do pokladnice československého art-rocku.



Hodnocení:

Jan Grinc
6. 3. 2006


* Na 2CD edici Bontonu jsou na každý disk za původních 8 skladeb z LP přidány anglicky zpívané verze těch samých skladeb z exportního vydání alba.

Několik mp3 ukázek z tvorby kapely naleznete na oficiálních stránkách.

Související články:


Recenze Progres 2 - Dialog s vesmírem live
Fotografie Progres 2 - koncert




Zpět na výběr recenzí