Recenze:

Premiata Forneria Marconi - Storia di un Minuto

Itálie Rok vydání: 1972 BMG Ricordi SpA 2000 74321 765422

Složení: Mauro Pagani - zpěv, flétna, pikola, housle Franco Mussida - elektrická a akustická kytara, dvanáctistrunná kytara, mandolcello, zpěv Giorgio Piazza - baskytara, zpěv Flavio Premoli – varhany, piano, pianoforte, mellotron, clavicembalo, moog, zpěv Franz di Cioccio – bicí, moog, zpěv Tracklist: 1. Introduzione (1:10 / Mussida) 2. Impressioni di Settembre (5:44 / Mussida, text: Pagani) 3. È Festa (4:52 / Mussida, text: Pagani) 4. Dove... Quando... (Parte I) (4:08 / Mussida, text: Pagani) 5. Dove... Quando... (Parte II) (6:00 / Mussida, text: Pagani) 6. La Carrozza di Hans (6:46 / Mussida, text: Pagani) 7. Grazie Davvero (5:52 / Mussida, text: Pagani) Celkový čas: 34:39

Počátky jedné z nejznámějších a nejuznávanějších italských kapel vůbec, sahají až do konce šedesátých let. Tehdy vznikla v Brescii kapela I Quelli. Tvořili jí Flavio Premoli (klávesy, zpěv) Franco Mussida (kytara, zpěv), Giorgio Piazza (baskytara, zpěv) a Franz di Cioccio (bicí, zpěv). Už tehdy se odlišovali od ostatních italských rockových kapel, které většinou stavěli svou slávu na přehrávání britských a amerických hitů s vlastními italskými texty. Velmi brzy se stali uznávanými muzikanty a kromě nahrávání vlastních docela úspěšných desek, které však dnes zůstaly ve stínu jejich pozdější tvorby PFM, ještě spolupracovali s mnoha známými italskými umělci té doby. Jejich další úspěch přišel na přelomu šedesátých a sedmdesátých let, kdy se tehdy ještě relativně nový styl - progresivní rock stával stále oblíbenějším (a Itálie se v následujících letech opravdu ukázala jako země progrocku zaslíbená).

V létě 1969, poté co se přejmenovali na I Krel, se na jednom koncertu poblíže Brescie setkali se zpěvákem a flétnistou Maurem Paganim, kterého velmi zaujala jejich hra. Pagani se téměř okamžitě rozhodl opustit svou dosavadní kapelu Dalton a přidat se k I Quelli, v té době tedy už oficiálně I Krel. Pro flétnu jako nový nástroj bylo potřeba upravit repertoár, ale členové skupiny se rozhodli rovnou změnit svůj celkový styl a vzhlédli se především v kapelách jako Jethro Tull a King Crimson. Po dlouhém zkoušení a díky jejich velké píli se jim postupně podařilo dostat na jejich instrumentální úroveň. Po úspěších na několika hudebních festivalech jim nabízí vydavatelství Numero Uno kontrakt na vydání singlu a posléze i alba a protože členové kapely cítí, že přichází nová doba, mění své jméno na Premiata Forneria Marconi. Díky svému mocnému managerovi Francovi Mamonemu hrávají jako předkapela na velkých koncertech zavedených zahraničních hvězd jako Procol Harum, Yes a Deep Purple.

V lednu roku 1972 vychází debut Storia di un Minuto, tedy přeloženo do češtiny - Příběh jedné minuty. Obsahuje celkem sedm písní, které byly nahrány ve studiu naživo, protože si kapela přála co nejvíce zachovat osobitou energii, tak typickou pro jejich dosavadní koncerty. Naštěstí se zde ovšem neobjevuje neduh většiny tehdejších italských kapel - totiž nízká zvuková kvalita nahrávky. Storia di un Minuto má na svou dobu velice dobrý zvuk, a to i v porovnání s britskými a americkými deskami.

Krátká jednominutová Introduzione otevírá album. Ke klidné akustické kytaře doprovázené tichým vokálem se po chvíli přidá baskytara a bicí, píseň během chvíle vygraduje a plynule přejde v píseň následující.

Impressioni di Settembre je dodnes asi největší hit kapely. Začíná opět tichým, posmutnělým vokálem s vybrnkávanou akustickou kytarou. Plynule se rozjíždí, přidávají se ostatní nástroje, zpěv přidává na hlasitosti i naléhavosti a po chvíli nastupuje slavný moogový refrén s "hromovými" bicími. Následující sloka rozvíjí úvodní hudební téma a po dalším refrénu následuje krátké sólo na baskytaru a s doprovodným klavírem v pozadí píseň graduje ve stupňovaném vokálním finále. Jedná se opravdu o nádhernou skladbu. Jako zajímavost dodám, že v této písni to bylo poprvé (vyšla jako singl ještě před tímto albem), co bylo v italské hudbě použito moogu. A dokonce se jednalo o druhý vyrobený nástroj tohoto typu vůbec! Členové kapely ho dostali darem, když přesvědčili jejich tehdejšího prodejce, že ho pomohou v Itálii zpopularizovat. A tak se také díky této písni stalo.

Třetí skladba È Festa je dnes v repertoáru kapely již také klasikou. Po krátkém úvodu hraném na piano se tato vypalovačka rozjede a PFM předvádí tvrdší podobu své tvorby. Všichni hudebníci jedou naplno a jejich nástroje se důmyslně proplétají - tvrdé kytarové riffy, moogové vyhrávky, flétna i rytmická sekce. Po krátkém sborovém vokálu a následné téměř operní pasáži se píseň trochu komplikuje, nástroje se překrývají a následuje několik změn tempa a nálad skladby. Každý poslech těchto částí je pak objevováním krásných hudebních motivů. Musím vyzdvihnout výbornou práci baskytaristy Piazzi ve střední části, kdy je jeho nástroj opravdu na roztrhání.

Následující první část písně Dove… Quando… přinese trochu zklidnění, abychom si po předchozí jízdě trochu vydechli. Začíná akustickou kytarou doprovázenou menším smyčcovým orchestrem, přidává se zpěv a chvílemi můžeme zaslechnout na pozadí tiché cembalo.

Druhou stranu desky (druhou polovinu cd) otevírá Dove… Quando… (Parte II). Zpočátku klidné housle s varhanami po chvíli přehluší piano a ostrý nástup ostatních nástrojů, které tvoří následující svižnou a trochu avantgardní jazzovou pasáž. Opět přichází zklidnění s houslemi, které jsou tentokrát doprovázeny pouze klavírem a za chvíli opět přichází změna: jazzová pasáž, s dominantní flétnou a klávesami. V této nádherné skladbě, kterou asi považuji za vrchol desky, se vyznamenal především bubeník Franz di Cioccio, který má opravdu cit pro neobvyklý rytmus, ve kterém jsou všechny jazzové pasáže na albu.

La Carrozza di Hans je jednou z prvních skladeb kapely vůbec a dá se říci, že se jí proslavila ještě před vydáním na prvním singlu (na kterém vyšla spolu s Impresioni di Settembre). Opět se zde vystřídá mnoho různorodých pasáží s typicky italsky hravými motivy. Úvod je v trochu napjaté atmosféře, ale už po chvíli přebírá hlavní slovo flétna s akustickou kytarou na pozadí a zpěvák nás uvádí do pohádkového příběhu o obchodníkovi se sny. Poté následuje dvouminutová část se samotnou akustikou a pak hned rázné jazzové finále, ve kterém dojde i na housle a zajímavé varhanní kreace Flavia Premoliho.

Poslední skladbou na desce je Grazie Davvero. Již téměř tradičně uvádí akustická kytara se zpěvem a postupně se přidává piano a následně i ostatní nástroje. Píseň připomíná svým dramatickým pojetím zpěvu a některými výraznými symfonickými částmi muzikál. A není divu - ve studiu s kapelou při této písni nahrával i orchestr. Album uzavírá klidná vybrnkávaná kytara připomínající potůček odplouvající kamsi do dáli.

Na Storia di un Minuto není jediného slabšího místa, všechny písně jsou i přes některé výrazné momenty velmi vyvážené a prakticky co skladba, to perla. Po kompoziční stránce se jedná o neopakovatelnou věc a při každém poslechu budete žasnout, co kapela dokázala složit a jakou lehkostí své dílo podává. Oproti temné a mnohdy hůře stravitelné hudbě kapely King Crimson, se kterou se dá v některým místech PFM srovnat, vás jistě mile překvapí hravost a celkové pozitivnější vyznění po hudební i textové stránce. Ale pozor, přístupné na první poslech to také není! Všechny krásy alba objevíte až po mnoha posleších.

Po vydání Storia di un Minuto se v domovské Itálii stává bestsellerem a otevírá kapele dveře pro její další působení. Takto začal příběh jedné z největších italských kapel…

Hodnocení:

Dave Velechovský
13. 11. 2005

Související články:

Recenze Premiata Forneria Marconi - Per un Amico
Recenze Premiata Forneria Marconi - L'Isola di Niente




Zpět na výběr recenzí