Recenze:

Patrick Moraz - The Story of I

Švýcarsko Rok vydání: 1976

Složení: Patrick Moraz - klávesy, zpěv, marimbafon, doplňkové perkuse John McBurnie - zpěv Vivienne McAuliffe - zpěv Ray Gomez - elektrická kytara Jeff Berlin - baskytara Alphonse Mouzon - bicí (1 - 7) Andy Newmark - bicí (8 - 14) Dále spolupracovali: perkusionisté města Rio De Janeiro, Jean-Luc Bourgeois (gongy a tam-tamy), Auguste de Anthony (akustická a doprovodná elektrická kytara), Jean Ristori (cello a akustická smyčcová basa), Phillippe Staehli (tympani a doplňkové perkuse), Rene Moraz (step, kastaněty), děti z Moratu, Veronique Mueller - doprovodný zpěv ve francouzštině Tracklist: 1. Impact (3:31 / McBurnie, Moraz) 2. Warmer Hands (3:31 / McBurnie, Moraz) 3. The Storm (0:52 / McBurnie, Moraz) 4. Cachaca (4:07 / McBurnie, Moraz) 5. Intermezzo (2:49 / McBurnie, Moraz) 6. Indoors (3:44 / McBurnie, Moraz) 7. Best Years of Our Lives (3:59 / McBurnie, Moraz) 8. Descent (1:43 / Moraz) 9. Incantation (Procession) (1:51 / McBurnie, Moraz) 10. Dancing Now (4:38 / McBurnie, Moraz) 11. Impressions (The Dream) (2:49 / McBurnie, Moraz) 12. Like a Child Is Disguise (4:05 / McBurnie, Moraz) 13. Rise and Fall (5:34 / McBurnie, Moraz) 14. Symphony in the Space (2:56 / McBurnie, Moraz) Celkový čas: 46:09

Dnes 58-letý švýcarský klávesový mág zaujal účastí na nahrávání alba Relayer skupiny Yes. Jako prakticky neznámý hráč dokázal bez problémů plně nahradit ikonu Ricka Wakemana, který se rozhodl pro sólovou kariéru. Přestože uspěl, neobjevil se ve stabilní sestavě Yes pro další roky. Z našeho pohledu to není na škodu, protože jeho sólová tvorba pozdější éry je na možná lepší úrovní než další desky Yes vyjma snad Going For The One.

Sólovka The Story Of I je přehledem hráčské i skladatelské invence a stylově osciluje od folku po vážnou hudbu. Střídají se tu jazzrockové pasáže s karibskými rytmy, cvičení pro rychlé prsty s baladickými motivy, zaslechnete názvuky Latinské Ameriky a funky rytmus, kastaněty střídá bouře syntezátorového sóla à la Weather Report nebo Passport. Líbivá melodie zpívaná dívčím hlasem je v protibězích tažena do téměř disonujících harmonií klávesovým sólem, aby celý energií nabitý 7-dílný opus první strany desky vyústil v poslední baladickou zpívanou část. Druhá strana už není tak energická a nespoutaná, dokonce se tu objevuje popová písnička Dancing Now. Témata se tu nestřídají v tak zběsilém tempu jako na první straně, zpívaných pasáží přibývá, ale přehlídka netradičních nástrojů, především rytmických nekončí. Podíváte-li se na soupis hráčů a jejich nástrojů, je to výkladní skříň chřestítek a cinkátek Bolívíe nebo Peru. Takhle nějak energické byly desky superskupiny UK, takhle latina dýchá z výtvorů Al DiMeoly a jako klávesový hráč je podobně náladotvorný jako Joe Zawinul. Někteří kritici tomuto titulu vytýkají marnotratnost v hospodaření s nápady, ale pro mne je to deska, která inspirovala jak Jona Andersona (Olias Of Sunhillow, Deseo) tak Jeana-Michela Jarreho (Rendez-vous, Revolutions). Podezřívám Wakemana, že se lekl konkurence a proto se konal jeho dočasný návrat do Yes. Je podle mne jen chybou propagace a distribuce firmy Atlantic, že téhle desce se nedostalo té publicity co Wakemanovým "Šesti ženám".

Hodnocení:

Miroslav Faltys
4. 10. 2006

Související články:

Recenze Yes - Relayer
Recenze Yes - The Yes Album
Recenze Yes - Magnification
Biografie - Rick Wakeman (Yes)




Zpět na výběr recenzí