Recenze:

Marillion - Clutching at Straws

Velká Británie Rok vydání: 1987 EMI Records 2001 7243 527117 2 7

Složení: Fish (Derek William Dick) - zpěv Steve Rothery - kytary Mark Kelly - klávesy Pete Trewavas - baskytara Ian Mosley - bicí Dále spolupracovali: Tessa Niles - doprovodný zpěv, Christopher "Robbin" Kimsey - doprovodný zpěv, John Cavanagh - mluvené slovo v Torch Song Tracklist: 1. Hotel hobbies (3:35) 2. Warm wet circles (4:25) 3. That time of the night (The short straw) (6:00) 4. Going under (2:47) 5. Just for the record (3:09) 6. White Russian (6:27) 7. Incommunicado (5:16) 8. Torch song (4:04) 9. Slàinte Mhath (4:45) 10. Sugar mice (5:46) 11. The last straw i) Happy ending (5:58) Celkový čas: 52:18

Poslední studiové album neoprogových klasiků Marillion se zpěvákem Fishem vyšlo v roce 1987 po dvouleté pauze po předchozím úspěšném Misplaced Childhood. V té době už v kapele rozhodně nepanoval přátelský, či aspoň soudržný duch jako v počátcích jejího hraní a občas se až divím, že v takové atmosféře byla skupina schopna vydat silné album. Rozpory byly pochopitelně hlavně mezi Fishem a zbytkem kapely a je to z podoby skladeb (i přes jejich kvalitu) občas cítit.

Námětem Clutching at Straws (Chytáme se stébel) jsou myšlenky duševně vyhořelého spisovatele, který se právě chystá napsat další knihu a přitom se stále víc a víc utápí v alkoholu, o kterém se ostatně dosti bez okolků točí většina skladeb (samozřejmě v jiném stylu než u Tří sester). Texty celého alba napsal sám Fish, takže autenticita je maximální...

Jedná se pravděpodobně o "nejukecanější" album klasických Marillion a občas je znát, že texty a hudba (tzn. Fish vs. zbytek kapely) vznikaly zvlášť. Vlastní hudba je místy zatlačena do pozadí, ale to nevadí. Fish zde podává životní výkon a je až neuvěřitelné, jak dokáže se svým hlasem pracovat, což je obrovský posun oproti debutu, kde byl mnohými považován za pouhý klon Petera Gabriela. V některých pasážích That Time of the Night nebo např. White Russian vám bude běhat mráz po zádech - Fish do zpěvu dává maximum a vy mu to, co zpívá, nemůžete nevěřit.

Hudba jako taková je zvukově podobná minulé desce Misplaced Childhood - elektrická kytara a podkladové klávesové plochy. Steve Rothery je hodně šikovný kytarista, který navíc nemá potřebu zbytečně exhibovat. Jeho parádní sóla se objeví vždy přesně tam, kde krásně sednou. Většinou nevýrazný klávesista Mark Kelly se opět moc nepředvádí - standardní klávesové plochy, klavír, výjimečně krátké sólo na syntezátor. Prvně jsem si zde však začal všímat basáka Trewavase.

Jedná se sice o koncepční album, ale přesto je hodně "písničkové". Většina skladeb má kolem pěti minut a rozhodně by neurazily ani samostatně hrané (nicméně to, že je Fish na svém posledním turné Clutching at Straws tour rozházel po setlistu nerespektujíce ani vzájemné pořadí z desky, mi přišlo divné). Námět alba dělá skladby temnější, střídají se pomalejší skladby s rychlejšími, častokrát jsou změny i uprostřed písně. Album je až pozoruhodně vyrovnané, pouze moc nemusím nevýraznou Going Under a lehce kolovrátkovitou Just for the Record. Z desky navíc trčí singlový hit Incommunicado, což je sice skvělá nářezovka, ale nejde mi nevzpomenout si na hitovku Kayleigh z Misplaced Childhood, která byla do alba zakomponována úplně nenásilně.

Pokud jste s Marillion ještě neměli čest, zkuste na začátek Misplaced Childhood, které mi přijde i trochu přístupnější. Pakliže se vám bude líbit, určitě si poslechněte Clutching at Straws. Album si vychutnáte i bez znalosti textů.

No a to, co hrají Marillion po Fishově odchodu, pro mě opravdu není...

Hodnocení:

Dave Velechovský
1. 5. 2008

Související články:

Fotografie Marillion - koncert
Fotografie Fish - koncert
Recenze Transatlantic - The Whirlwind




Zpět na výběr recenzí