Artrock.cz
Progresivní rock nejen 70. let
Nechte se informovat o nových článcích, zaregistrujte se! Váš e-mail:

Recenze:


Locanda delle Fate - Forse le lucciole non si amano più





Itálie
Rok vydání: 1977

Polydor 1994
523 688-2

Složení:

Leonardo Sasso - zpěv
Ezio Vevey - dvanáctistrunná, akustická a elektrická kytara, flétna, zpěv
Alberto Gaviglio - akustická, elektrická a dvanáctistrunná kytara, zpěv
Michele Conta - pianoforte, elektrické piano, polymoog, clavicembalo, clavinet, syntezátor
Oscar Mazzoglio - hammond organ, fender piano, moog, polymoog, syntezátory
Luciano Boero - baskytara, hammond organ
Giorgio Gardino - bicí, vibrafon

Tracklist:

1. A volte un istante di quiete (6:31 / Conta)
2. Forse le lucciole non si amano più (9:48 / Gaviglio, Conta)
3. Profumo di colla bianca (8:25 / Gaviglio, Vevey)
4. Cercando un nuovo confine (6:41 / Gaviglio, Vevey)
5. Sogno di estunno (4:41 / Boero, Gaviglio, Vevey)
6. Non chiudere a chiave le stelle (3:34 / Gaviglio, Vevey)
7. Vendesi saggezza (9:37 / Gaviglio, Conta)

Bonus:
8. New York (4:35 / Gaviglio, Conta, Vevey)

Celkový čas: 53:52


Severoitalská parta Locanda delle Fate jako by chtěla navázat na tradici italského progresivního rocku první poloviny 70. let. Po většině kapel z tehdejší doby se po jednom či dvou albech slehla zem. Banco del Mutuo Soccorso se v druhé polovině dekády marně pokoušeli o desku, která by se vyrovnala jejich prvním, a Premiata Forneria Marconi přesídlili do USA, kde se vrhli na tam tehdy populární jazzrock (nic proti - album Jet Lag je výborné). Po vydání svého prvního LP v roce 1977 Locanda delle Fate ještě pár let živořila u vydavatelství, které podle diktátu doby žádalo nenáročné písničkové singly. V roce 1993 vychází zvukově mizerná koncertní nahrávka z roku 1977 s prostým názvem Live. Roku 1999 se pak část kapely dává opět dohromady a vydává slaboučké album Homo Homini Lupus. Před pár lety se ještě objevila informace, že kapela pracuje na novém materiálu, kterým by ráda navázala na své první album, ale od té doby po nich opět nebylo vidu ani slechu.

Informací o Locanda delle Fate není mnoho a i mnohdy jinak informačně bohaté zdroje v tomto případě mlčí jak partyzán. Nás však zajímá především ta jediná deska ze sedmdesátých let se sladce znějícím názvem Forse le lucciole non si amano più (Možná už se světlušky nemají rády).

Je patrné, že Locanda delle Fate se zde inspirovali u svých předchůdců, např. kapel Quella Vecchia Locanda, Maxophone nebo Banco del Mutuo Soccorso. S posledně jmenovanými je navíc částečně pojí i hlas hlavního zpěváka. Leonardo Sasso se totiž nejen vzezřením, ale především barvou hlasu i jeho rozsahem blíží fenomenálnímu Fracescovi Di Giacomovi z BMS. Dále můžeme slyšet vlivy anglických Genesis z doby okolo alb Foxtrot či Selling England by the Pound.

Zajímavé je nástrojové obsazení kapely na tomto albu. Kromě rytmiky a zpěváka zde uslyšíme jak dva kytaristy (Ezio Vevey hraje navíc i na flétnu), tak dva hráče na klávesové nástroje! Všechny skladby tak mají velmi bohaté aranže, mnohdy se melodie jednotlivých nástrojů vzájemně proplétají, či spolu utváří místy pompézní zvuk. Jindy zas uslyšíme třeba pouze akustickou kytaru a tiché tóny klavíru. Po celé desce je hojně použito syntezátorů ve stylu starého dobrého mellotronu (které vytvářejí příjemnou hřejivou atmosféru), moogů a dalších klávesových nástrojů.

Už úvodní instrumentálka A volte un istante di quiete je ukázka parádní práce všech sedmi členů kapely; dominují zde především všechny klávesové nástroje, kytary pouze dokreslují. Je jasnou ukázkou, že kapela se hlásí k odkazu klasického progu počátku sedmdesátých let.

Naprostým klenotem, který ční nad zbytkem alba je však téměř desetiminutová titulní kompozice Forse le lucciole non si amano più. Už od prvních tónů piana mě vždy naprosto pohltí. Postupně se přidává se flétna, Sassův zpěv, kvílivá kytara a spinet. Klidnou pasáž přeruší až výrazný hlavní motiv se zdvojenými moogy v prapodivně skládaném rytmu. Ve střední části pak Leonardo Sasso předvádí naplno svůj mohutný tenor a skladba se poté ještě několikrát zcela promění, aby vygradovala opět v hlavním motivu moogu.

Profumo di colla bianca je oproti předchozí skladbě znatelně klidnější a usedlejší, postavená hlavně na klavíru. Na konci určitě zaujme pěkné kytarové sólo. Větší vzrušení přinese zpočátku také pomalejší, v druhé polovině však důraznější Cercando un nuovo confine. Pátá skladba Sogno di estunno se vrací k úvodnímu motivu titulní skladby, který je zde však hrán s daleko rockovějším důrazem. Na necelých pěti minutách se vystřídá více různorodých motivů - rychlejších, pomalých, kytarových i klavírních. Paráda. Non chiudere a chiave le stelle je krátká akustická balada.

Původní album uzavírá devítiminutová Vendesi saggezza. Artrocková kompozice složená z několika navazujících částí ve stylu titulní skladby Forse le lucciole non si amano più. Hodně se mi líbí dramatická část s flétnou a kytarovým sólem ve třetí a čtvrté minutě. Pak už je to hlavně příjemná exhibice Sassova mohutného hlasu a skladbu uzavírá opět flétna podložená pěkným sólem kytary a klavírem.

S hodnocením alba to není snadné. Jsou zde jak velmi podařené skladby, včetně naprosto odzbrojující titulní písně Forse le lucciole non si amano più, kterou považuji za jednu ze svých nejoblíbenějších písní vůbec, tak méně výrazné kousky, které činí desku nevyrovnanou. Avšak za poslech to rozhodně stojí. Dávám slabší 4 hvězdičky.



Hodnocení:

Dave Velechovský
17. 2. 2008


Související články:


Recenze Banco del Mutuo Soccorso - Io sono nato libero




Zpět na výběr recenzí