Recenze:

Jethro Tull - A Passion Play

Velká Británie Rok vydání: 1973 EMI 2003 7243 5 81569 0 4

Složení: Ian Anderson - flétna, akustická kytara, soprán saxofon, sopranino saxofon, zpěv Martin Barre - elektrická kytara John Evans - piano, varhany, syntezátory, mluvené slovo Jeffrey Hammond-Hammond - baskytara, zpěv Barriemore Barlow - bicí, timpani, zvonkohra, marimba Tracklist: 1. A Passion Play (Part 1) 23:04 2. A Passion Play (Part 2) 22:00 Celkový čas: 45:04

Seskupení okolo zpěváka a flétnisty Iana Andersona je už po čtyři desetiletí veličinou na poli rocku, potažmo folkrocku, kam bývají také velmi často řazeni kvůli hojnému využití akustické kytary a především flétny (do té doby v rockové hudbě velmi neobvyklé). Jethro Tull začínali v londýnských klubech jako bluesová kapela a od konce šedesátých let vydali postupně dodnes oceňovaná alba This Was (1968), Stand Up (1969) a Benefit (1970).

Nesmrtelnost a světovou proslulost jim však přineslo až jejich první konceptuální album Aqualung z roku 1971. Posluchači progresivního rocku pravděpodobně nejčastěji zmiňují jako své nejoblíbenější následující Thick as a Brick, jenž se i na serveru Progarchives drží na nejvyšších pozicích v anketě oblíbenosti mezi tisícovkami recenzentů a dalších hlasujících. Obě strany tehdejšího LP zaplňovaly dvacetiminutové suity velmi silného materiálu spojujícího v sobě klasická "Jethra", krimsnovské instrumentální vstupy a to celé mělo místy až hardrockový drajv. Posluchače navíc překvapily texty, které jindy vážná témata podávaly ve vtipném podání.

Po velkém úspěchu desky Thick as a Brick se frontman a hlavní skladatel Ian Anderson rozhodnul pokračovat v duchu progresivního rocku a připravil námět na nové koncepční album, opět ve formě dvou rozsáhlých skladeb zabírajících každá jednu polovinu LP. Tentokrát na téma posmrtného života. V roce 1973 tedy vychází A Passion Play.

Bohužel tentokrát Jethro Tull předchozí úspěch nezopakovali, přestože (nebo možná právě proto) je z desky cítit zachování schématu předchozího veledíla. Hudební témata se opět rozvíjí a více či méně plynuje na sebe navazují, gradují, opakují se. Především v první polovině je bohužel znát marná snaha o plynulé přechody mezi jednotlivými pasážemi a často mám pocit, že některé melodie jsou pouze jakousi výplní mezi stěžejnějšími tématy. Působí to na mě neuceleně, roztříštěně a po několikátém vatovitém přechodu mám již trochu problém udržovat pozornost. A Passion Play má spousty krásných pasáží, problém je ale v jejich umělém napojování do dvacetiminutové skladby.

Druhá polovina desky začíná divadelním vstupem ze hry "The Story of the Hare who Lost his Spectacles" (Příběh o zajíci, který ztratil brýle). Osobně považuji tento několikaminutový příběh za příjemné zpestření, stejně jako veselé pohádkové motivy Forest Dances, které příběh uvádějí a uzavírají. Poté se skladba rozjede ve stylu "Cihly". Vůbec druhou polovinu považuji za daleko ucelenější a pro mě v tomto případě i příjemnější. Bohužel zde mám zas ke konci trochu pocit opakování se.

Co se týče celkového zvuku, ten se od předchozího alba příliš nezměnil - klasická rytmika, elektrická i akustická kytara, varhany a klavír. Klávesové nástroje tu mají v kontextu tvorby Jethro Tull nebývalou razanci a nyní to ještě navíc lehce okořenily syntezátory. Nově zde dostává velký prostor saxofon, který desku příjemně oživuje. Andersonovi v jistém směru nelze upřít snahu o experiment, a to jak s tím zmíněným saxofonem, vloženým příběhem o Zajíci, pohádkovými mezihrami, tak místy dosti složitými hudebními motivy bez debat posunující kapelu do vod progresivního rocku. Pro ty, kteří s Jethro Tull začínají, mám však radu - sáhněte raději nejdříve po Thick as a Brick!

Hodnocení:

Dave Velechovský
23. 2. 2008

Související články:

Fotogalerie Jethro Tull




Zpět na výběr recenzí