Recenze:
Genesis - The Lamb Lies Down on Broadway
 Velká Británie  Rok vydání: 1974 Virgin Records Ltd. 1994 CGSCDX 1 7243 8 39774 2 0 |
Složení:Peter Gabriel - zpěv, flétnaSteve Hackett - šestistrunná ak. kytara, dvanáctistrunná ak. kytara, elektrická kytara Tony Banks - varhany, piano, el. piano, mellotron Michael Rutherford - dvanáctistrunná akustická kytara, baskytara Phil Collins - bicí, perkuse, doprovodný zpěv Tracklist:Disk 1:1. The Lamb Lies Down on Broadway (4:50) 2. Fly on a Windshield (4:23) 3. Broadway Melody of 1974 (0:33) 4. Cuckoo Cocoon (2:11) 5. In the Cage (8:15) 6. The Grand Parade of Lifeless Packaging (2:45) 7. Back in N.Y.C. (5:42) 8. Hairless Heart (2:13) 9. Counting Out Time (3:42) 10. The Carpet Crawlers (5:15) 11. The Chamber of 32 Doors (5:40) Disk 2: 1. Lillywhite Lilith (2:42) 2. The Waiting Room (5:24) 3. Anyway (3:07) 4. The Supernatural Anaesthetist (2:59) 5. The Lamia (6:57) 6. Silent Sorrow in Empty Boats (3:07) 7. Colony of Slippermen (8:13)
9. The Light Dies Down on Broadway (3:32) 10. Riding the Scree (3:57) 11. In the Rapids (2:26) 12. It. (4:15) Celkový čas: 1:34:23 |
The Lamb Lies Down On Broadway, poslední album Genesis s Peterem Gabrielem nemohu po hudební ani textové stránce označit za vrchol jejich společné tvorby, ale jistě toto album mohu označit za jejich nejambicióznější projekt. Naštěstí se tyto ambice podařilo skupině realizovat a tak vytvořit další prvotřídní desku, v tomto případě dokonce dvojalbum, po Supper's Ready druhou Gabrielovu variantu Alenky v říši divů s hudbou Genesis.
Zvuk skupiny se opět malinko změnil, ale oproti změně Foxtrot -> Selling England by the Pound -> The Lamb Lies Down on Broadway zase tak výrazná nepřipadá. Celkově však cítím na The Lamb Lies Down on Broadway jasnou návaznost na Supper's Ready, a to jak v nepříliš "obecně sdělných" textech, tak v částečném návratu ke kratším pospojovaným skladbám. The Lamb mi prostě připadá jako taková delší varianta toho, co si už Genesis vyzkoušeli na Supper's Ready, ovšem ještě silněji ovlivněná Peterem Gabrielem. Co mě připadá zajímavé je způsob, jakým Genesis s přispěním Briana Ena nahráli zpěv. Zní totiž dost nepřirozeně, stítněně, zkresleně, jako by se ozýval ze dna nějaké jámy, čímž dost podstatným způsobem dokresluje celkovou atmosféru desky.
Úvodní skladba The Lamb Lies Down On Broadway má velmi pěkný úvod, jakoby přistává v podivné krajině (zpočátku New Yorku), kde se podivný příběh odehrává. Atmosféra zbytku skladby je až Bernsteinovsky muzikálová, ale v pozitivním slova smyslu. Už tady si nelze nepovšimnout vynikající hry Michaela Rutherforda a klasického "divadelního" zpěvu Petera Gabriela.
Následuje krásně tajemně laděná Fly On A Windshield, která propuká v další překrásné sólo Steva Hacketta v mlhách Banksových kláves s efektním doprovodem Phila Collinse. Poslední třetina skladby se mi taky moc líbí: unisono hra kytary a basy (a skoro i bicích), nad tím prolétávající mellotron a další Gabrielova deklamace.
Následuje drobnější uvolnění v podobě křehké mezihry Broadway Melody of 1974.
A už je tu okouzlující kytarový part Cuckoo Cocoon. Zkreslený jako by se topící zpěv, flétna, triangl... jako bych zároveň slyšel King Crimson z období In The Court Of Crimson King, Genesis v době Trespass. A k tomu překrásnou hru Anthonyho Bankse na klavír.
No a hned je tu energií nabitá pecka: In The Cage. Její úvod je sice ještě trochu "v mlhách", ale pulsující baskytara už naznačuje, co bude následovat - dramatický motiv varhan, podivné jaksi strojové zvuky v pozadí, skvělé bicí, zpěv jako o život - postupně se to všechno rozjíždí a dosahuje neuvěřitelné intenzity. Následuje nádherné "cinemashowovské" syntezátorové sólo Anthonyho Bankse (ty pozdější koncertní citace Cinema Show uprostřed In The Cage byly perfektní) s perfektním trianglem (to snad nemůže být činel?) v pravém kanálu. Skladba se poté přes nový drtivý motiv a nervózní raindrops keep falling on my head vrací na začátek (zase skvělá basa). Po fade-outu následuje další, tentokrát nepojmenovaná klávesovo-flétnová pauzička.
V The Grand Parade Of Lifeless Packaging se vrací hravá atmosféra Willow Farm a I Know What I Like. Skladba ovšem skvěle graduje (super bicí a v pozadí trochu zakopaná kytara). Z původně jednoduchého motivu se stává další parádní kousek.
Dynamická píseň Back In NYC představuje Gabriela v přesvědčivě sehrané roli zemitého arogantního tvrďáka. Že by parodie určitých tendencí rockové hudby? Pěkné jsou zde instrumentální pasáže a naprosto výstřední část As I cuddle the porcupine, je tu dokonce i krátká připomínka Dancing With The Moonlit Knight. Nádherné jsou varhany v páté minutě skladby a monstrózní baskytara po 5:00, které ještě přidávají téhle skladbě na tvrdosti.
Krátké intemezzo nás přenáší do křehké, zasněné atmosféry instrumentálky Hairless Heart, postavené na nebeském sboru Hackettovy kytary a Banksových kláves. Další parádní věc.
Pěkný baskytarový motiv uvádí chytlavou písničku Counting Out Time. Je to trošku do popu, ale skvěle napsané včetně vtipného textu (skvěle zazpívaného). Zajímavé jsou i sbory, humorná instrumentální mezihra ve stylu I Know What I Like i banjo v poslední sloce.
Na řadě je uklidňující pomalejší skladba Carpet Crawlers postavená opět na klávesách. Teprve skoro po dvou minutách se přidají moc pěkné bicí a skladba se pomalu rozjíždí. Je to pěkná věc možná spíš ve stylu Gabrielovy sólové tvorby než samotných Genesis. Opět by bylo možné označit tuhle věc spíš za popovou skladbu, ale kéž by takhle nápaditá byla většina popu.
Dalším momentem na The Lamb Lies Down On Broadway připomínajícím mi King Crimson je pompézně melancholický mellotronový úvod The Chamber Of 32 Doors, skladby, která by klidně mohla být několika skladbami, kolik je v ní nápadů. Jak začnou Gabriel a Collins (?) zpívat, objevuje se znovu skvělá Rutherfordova baskytara. V následující pomalejší pasáži je skvělý moment I need someone to believe in, someone to trust, který mi dost připomíná Looking For Someone z Trespass a výborná je i část I'd rather trust a country man than a town man se zvony a pěkným klavírem. Skladba vrcholí nářkem Petera Gabriela, který se slije do jednoho tónu (through... brings me back, back here again) a celý úsek se před koncem první poloviny alba ještě jednou opakuje.
Druhá půlka Lamb začíná pěkně zostra další chytlavou a šlapající věcí - Lillywhite Lilith. Celá skladba má dost hutné, ale ne přehnané aranžmá. Po refrénu se nám vrací motiv z konce Fly On A Windshield, zhruba poslední minuta už má úplně stejnou hudbu jako Fly On A Windshield, což tak trochu album propojuje.
Následuje nesourodá džungle zvuků Waiting Room. Nejprve je to úplně zmatené, ale časem se to rozjíždí a po 3:00 se začíná vkrádat nějaký rytmický motiv a skladba graduje. Výborná je tak od 3:55 kytara, naprosto perfektní jsou tu bicí, které kolem 4:45 jakoby někam odejdou a celá skladba plyne do ztracena.
Anyway je nádherná, hodně emocionální skladba (alespoň pro mě) s moc pěkným textem, taková ochutnávka před Lamií. Nádherný klavír a zpěv (v koncertní verzi možná ještě lepší), pěkný vstup syntezátoru, parádní instrumentální prostředek: Kombinace drtivých dopadů a kolem proletujícího klavíru a následné krátké, ale působivé kytarové sólo.
Hudební extáze pokračuje v pro mě zásadní skladbě Here Comes The Supernatural Anaesthetist. Náhle se ocitám v jiném světě - jednoduchý motiv na kytaru, krátký text a nádherné kytarové sólo, snová poslední minuta skladby. Tahle skladba, to je pro mě stejný ohňostroj nápadů jako třeba druhá strana Abbey Road.
Extrasilné trio skladeb završuje skvostná Lamia. Začátek hned vtahuje do děje, stejně jako třeba Lover's Leap a pak už je to jeden nádherný moment za druhým: nástup Rael stands astonished, doubting his sight..., parádní bicí a první vrchol Rael, welcome. We are the Lamia of the pool... we have been waiting for our waters to bring you cool. s krásnou souhrou kytary a mellotronu. Potom nádherná klavírní pasáž (tenhle hodně efektní postup Anthony Banks zopakuje ještě třeba v Mad Man's Moon nebo One For The Vine) a nová gradace, opět tišší, dojemný, elegický motiv a poslední zpívaná část - The lights are dimmed and once again the stage is set for you... a další mistrovské sólo Steva Hacketta (tady je nutno říct, že v koncertní verzi na archivu mi při tomhle sóle ještě víc než na studiové desce tuhne krev v žilách). Tahle skladba prostě nemá chybu.
Před poslední čtvrtinou desky přichází další nebesky snová instrumentálka, Silent Sorrow In Empty Boats. Taky se mi moc líbí a má na albu své místo a svůj smysl jakéhosi předělu (na CD snad ještě vítanějšího než na LP, kde je na konci strany 3).
The Colony Of Slippermen začíná trochu ve stylu Waiting Room nebo improvizací King Crimson, ale náhle do ní vtrhne rychlý motiv varhan a je tu moc pěkná skladba popisující další neuvěřitelnou oblast podivného světa The Lamb Lies Down on Broadway. Z celkem klidné atmosféry nás vytrhne dramatický syntezátorový motiv Me - like you - like that! a potom hrůzu nahánějící hlas Slippermana. Raelovi se dostává nechtěného chirurgického zákroku, ale skladba plyne dál, z nebe se v příběhu snáší obrovský černý havran a následuje pěkné klávesové sólo a další docela vtipný text (I'm in the agony of Slipperpain, I pray my undercarriage will sustain.) a na samém konci skladby úplně nový hudební motiv (I'm on top of a bank too steep to climb...). Hodně zajímavá a překvapující skladba.
Opět je tu atmosférická instrumentální mezihra, tentokrát Ravine s pěknou akustickou kytarou a syntezátorem.
The Light Dies Down On Broadway nás po krátkém instrumentálním úvodu hudebně vrací do Lamie i do titulní skladby. Trochu pozměněné aranžmá vytváří z této kombinace další zajímavou píseň, v závěru je slyšet i trochu z Hairless Heart... je to pěkná mozaika.
No a máme tu Apokalypsu podruhé - Riding The Scree s novými klávesovými a bubenickými orgiemi - finále jak má být. Po krátké části se zpěvem jako by skladba neměla kam pokračovat, dokud se neozve Here I go! a vše nepropuká znovu.
In The Rapids začíná opět dost pohnutě a tklivě a skvěle graduje. Nádherný je vstup kytary v 1:30, vynikající jsou bicí, opět krásně procítěný Gabrielův zpěv (I've no one, no one, no one, no one left to keep... Hang on John! We're out of this at last. Something's changed, that's not your face, it's mine! It's mine!), siréna a...
Poslední vrchol alba, pohodová melodie It s vtipným textem s mnoha odkazy a referencemi mj. na Jimiho Hendrixe (It is purple haze) i Jamese Bonda (It is shaken, not stirred), kterých je plné celé album. Nádherné uvolnění, oproštění se od tíživého závěru příběhu, stoupání do vyšších sfér pomocí drogy zvané hudba - It is only rock'n'roll (nebo "knock and know all"?) but I like it.
Co dodat, tohle album je neuvěřitelný kus umění. Prožil jsem si jej při psaní tohoto hodnocení po delší době znovu a stejně jako při svých předcházejících hodnoceních mám pocit, že jsem právě hodnotil to zaručeně nejlepší album Genesis.
Hodnocení:
Jan Grinc
2. 11. 2005
Související články:
Recenze Genesis - Trespass
Recenze Genesis - Nursery Cryme
Recenze Genesis - Foxtrot
Recenze Genesis - Genesis Live
Recenze Genesis - Selling England by the Pound
Recenze Genesis - A Trick of the Tail
Recenze Genesis - Wind and Wuthering
Recenze Genesis - Seconds Out
Recenze Genesis - And then there were three
Recenze Peter Gabriel - Peter Gabriel 3 (Melt)
Recenze Steve Hackett - Voyage of the Acolyte
Recenze Steve Hackett - Please don't Touch
Zpět na výběr recenzí