Artrock.cz
Progresivní rock nejen 70. let
Nechte se informovat o nových článcích, zaregistrujte se! Váš e-mail:

Recenze:


Genesis - And then there were three





Velká Británie
Rok vydání: 1978

Složení:

Anthony Banks - varhany, mellotron, klavír, elektrické piano, dvanáctistrunná kytara, zpěv
Michael Rutherford - basová kytara, basové pedály, dvanáctistrunná kytara, elektrická kytara, zpěv
Phil Collins - bicí, perkuse, zpěv

Tracklist:

1. Down And Out (5:26 / Banks, Collins, Rutherford)
2. Undertow (4:46 / Banks)
3. Ballad Of Big (4:50 / Banks, Collins, Rutherford)
4. Snowbound (4:31 / Rutherford)
5. Burning Rope (7:09 / Banks)
6. Deep In The Motherlode (5:15 / Rutherford)
7. Many Too Many (3:31 / Banks)
8. Scenes From A Night's Dream (3:29 / Banks, Collins)
9. Say It's Alright Joe (4:21 / Rutherford)
10. The Lady Lies (6:07 / Banks)
11. Follow You Follow Me (4:00 / Banks, Collins, Rutherford)

Celkový čas: 53:25


And Then There Were Three je přelomovým albem v historii Genesis. Po odchodu Steva Hacketta, jehož role v kapele ovšem nebyla tak zásadní jako v případě Petera Gabriela, skupina již tradičně nesháněla žádnou náhradu ve smyslu nového člena kapely, pouze na koncertech využívala vedle bubeníka Chestera Thompsona i kytaristu Darryla Stuermera. Nová alba tak nahrávali ve třech a sólovou kytaru přidal ke svým nástrojům Michael Rutherford.

Hudebně album And Then There Were Three spadá spíše do předcházejícího období (od alba A Trick Of The Tail) než do období následujícího. Rozdíl je patrný zejména v instrumentaci - na tomto albu Banks stále používá varhany, mellotron a akustické piano, zatímco na albu Duke už dominuje elektrické piano a syntezátory, dalším novým prvkem na albu Duke pak byly automatické bicí, jejichž naštěstí ne zcela otrocké použití se stalo jedním z poznávacích znaků Genesis. Co se týče absence Hacketta - tendence k zmenšování podílu jeho kytary se projevovala již dříve, akustické dvanáctistrunkové party samozřejmě uměl zahrát i Rutherford a na And Then There Were Three má několik hodně dobrých sólových momentů, i když pochopitelně druhý Hackett to není a Banksovy klávesy se staly ještě dominantnějšími než dříve. Kytara, hrající si dále většinou v pozadí pod vrstvami kláves, vůbec na tomto albu hodně užívá různá zkreslení a efekty, takže je někdy až zaměnitelná s klávesami.

Zajímavé je sledovat vývoj skladatelského vkladu jednotlivých členů skupiny. Po odchodu Gabriela měl jasně navrch art-rockový a pateticky sentimentální styl Bankse a jako druhý nasládlý baladický styl Rutherforda, zatímco Hackettův velmi kvalitní, ale méně často akceptovaný materiál (stačí si poslechnout jeho sólová alba z té doby) mísil art-rock a hudbu pro klasickou kytaru a převážně popový Collins se skladatelsky teprve rozkoukával. Na albu And Then There Were Three pak skládání zcela ovládli Banks a Rutherford, než je od příštího alba výrazněji doplnil i Collins. Čtyři Banksovy skladby patří k tomu nejlepšímu, co na albu je, především Burning Rope a The Lady Lies jsou podle mě srovnatelné s jeho minulými skvosty typu Mad Man Moon a One For The Vine. Ani tři Rutherfordovy příspěvky, přestože vykazují jeho typický až přesládlý styl (vyniká v kombinaci s Collinsovým hlasem), nejsou vůbec špatné a lze říci, že nůž do zad art-rocku tentokrát nevrazil Rutherford jako v Your Own Special Way na Wind And Wuthering, ale (skoro symbolicky) všichni tři členové Genesis, a to v podobě závěrečné skladby Follow You Follow Me.

Úvod alba se ale nese ve zcela jiném duchu. Down And Out silně evokuje Dance On A Volcano svou hekticky vypjatou atmosférou, kterou reflektuje (nebo naopak?) dravý text o hudebním průmyslu připomínající Have A Cigar od Pink Floyd. Po nevinném úvodu zvonků a kláves přichází zajímavá rytmická kytara, parádní bicí a perkuse a pulsující basové pedály. Vedle syntezátoru zní osudové varhany a dramatický hlas Phila Collinse. Uprostřed skladby se nachází skvělé syntezátorové sólo Tonyho Bankse, které lehce připomene i Riding The Scree nebo Apocalypse In 9/8. Výborná skladba vrcholí majestátními klávesami a explozemi bicích.

Nádherný text Undertow spolu se snovým laděním hudby a křehkým zpěvem Phila Collinse svou silou připomíná Blood On The Rooftops. V typicky banksovské melodii, které se dostalo výborného aranžmá, opět vynikají bicí a také Rutherfordova úpící baskytara.

Tajemná atmosféra úvodu skladby Ballad Of Big vyprávějící jak už název napovídá špatně končící příběh z Divokého západu, záhy propuká v zajímavě aranžovanou rychlou skladbu opět s výbornými bicími, basovými pedály, zajímavou kytarou a hodně archaicky znějícími varhanami (trochu se jejich role zde podobá obdobně na riffu varhan postavené skladbě Conqueror z prvního alba). Skladba sice nevybočuje z celkového zvuku alba, ale není ani tak úplně typická. Velmi dobrý je závěr s krátkým vstupem hackettovsky klouzavé kytary a pěknou hrou celé skupiny.

Napjatou skladbu opět střídá lehce uklidňující Snowbound s pěknou souhrou akustické kytary, baskytary, varhan a Collinsova hlasu, ke kterým se v refrénu přidávají i bicí a místy i syntezátor připomínající flétnu a klavír, takže zvuk skladby je, jak už je u Genesis zvykem, hodně zahuštěný. Skladba možná nedosahuje úrovně Undertow, ale má svůj půvab i přes poněkud záhadný text.

Burning Rope je potom dalším vrcholem alba. Vynikající je už dlouhá instrumentální předehra, v níž se vyřádí hlavně Phil Collins. Romantická ale zároveň mocná hudba plyne jako řeka, výborná je zde Rutherfordova vyloženě lahůdková melodická baskytara i v pozadí ukrytá kytara. Prostřední instrumentální část nejprve vystřídá napjatý nástupy kláves uvolňující souhrou akustické kytary a klavíru, aby se tento motiv vrátil a uvedl krátké, nijak složité, ale vynikající kytarové sólo Michaela Rutherforda v závěru přelité mellotronem.

Asi nejlepší Rutherfordovou skladbou na albu je Deep In The Motherlode, opět s výborným textem. Opět má velice silnou melodii a šlapající rytmiku (znovu výborná baskytara, jiným způsobem než v předchozí skladbě). Vrcholem je snová pasáž v prostředku skladby s nádhernou atmosférou kláves, kytary a procítěného Collinsova zpěvu ve vysokém tempu rytmiky. V následujícím refrénu se hodně projeví přece jen osobitý styl Rutherfordovy kytary a následuje pomalé doznívání hudby.

Následuje Banksova křehká balada Many Too Many s výbornou melodií, éterickými klávesami, výraznou kytarou a opět pro mě bezchybným aranžmá, které ji nechá zcela vyniknout. Je to sice tříapůlminutová písnička s naprosto klasickou stavbou, ale je prostě dokonale napsaná, zaranžovaná i zahraná.

Scenes From A Night's Dream začíná až bombasticky a celkově je to zajímavá dynamická skladba s docela hezkou melodií, pěknou kytarou a Collinsovými vícehlasy, s textem inspirovaným animovanou postavičkou. Tady by se možná dalo říct, že je to pop, ale stále velice solidní.

Say It's Alright Joe, zpověď člověka unikajícího do světa snů, se tváří jako další balada podobná Undertow a Snowbound snad jen s trochu magičtějšími klávesami, ale tentokrát je zde ve větším tempu hodně dramatický refrén s perfektními klávesami, kytarou a nádherným zpěvem, opět bych to přirovnal ke křehké kráse Blood On The Rooftops.

Album vrcholí Banksovou skladbou The Lady Lies s krásným textem podle Keatsovy básně La Belle Dame Sans Merci. Po krátkém úvodu Phil vypráví příběh rytíře zlákaného démonem v podobě ženy, kterou zachrání před divou zvěří, to vše s nádhernou hudbou evokující zrádnou krásu, výborné jsou refrény s klavírem a mihotajícími se perkusemi a baskytarou a promluvou démona Come with me, I need you/I fear the dark and I live all alone/I‘ll give you wine and food too/and something special after if you like, po "vloženém" motivu s lehce pozměněným hlasem Phila Collinse nastoupí Tony Banks se skvělým syntezátorovým sólem podbarveném skvělou basovou linkou. Phil se vrátí s dokončením příběhu (So he went inside there/to take on what he found/But he never escaped them/for who can escape what he desires?) a v poslední minutě se znovu rozehraje nádherné představení celé kapely, která se s námi loučí nádherným klavírem Tonyho Bankse v ďábelském tempu rytmiky Rutherford - Collins (ten ještě něco na konci zamumlá, ale není tomu rozumět).

Tím by mohlo album krásně končit a mělo by skoro 50 minut. Genesis by nikdy neprorazili hitem Follow You Follow Me a třeba by se z nich nestala popová kapela (jakkoli úrovní vysoce převyšující průměr v tomto žánru), ale třeba by pokračovali v linii nastolené prvními třemi alby po odchodu Gabriela, která vrcholí na tomto a předchozím albu. Nicméně Follow You Follow Me tu je a působí jako úplný relax po vypjaté atmosféře alba, jako by se po strhujícím historickém dramatu rozjely titulky podbarvené skladbou typu See You Later Alligator. Jednoduchá, dokola se opakující melodie se zajímavě po stereu rozprostřenou kytarou a lehce latinskoamerickým vlivem v podobě bubnu třeného mokrým hadrem nabízí docela pěkné syntezátorové sólo a celkovou náladou se opravdu blíží spíš I Know What I Like než nějakému vážně míněnému trháku, i když text tentokrát humorný není a vedle všech příběhů na albu by si za svůj obsah klišé skoro zasloužil nálepku "tak ne". Zase tak hrozné to ale není, minimálně Phil zní, jako by o tom byl přesvědčen. Na druhou stranu se tím už opravdu dost vzdalujeme art-rocku.

Tolik rozporplný závěr zvláštního zimně, melancholicky a snově laděného alba - dle hudby i dle textů většiny skladeb s tematikou samoty, snů a nesplněných přání (vůbec texty na tomto albu mě hodně příjemně překvapily a podle mě patří k tomu nejlepšímu, co kdy Banks a Rutherford napsali). Nepřevažují tu extrémně dlouhé opusy, ale vyspělé, nápadité a precizně aranžované písně s výbornými texty, charakteristickým zvukem Genesis období 1976 - 1978, snad neustále se zlepšující hrou jednotlivých muzikantů a konec konců pořád silnými prvky art-rocku. Vedle Follow You Follow Me, která mi na tomto albu stejně vadí mnohem méně než Your Own Special Way na Wind And Wuthering, mi jako slabší skladby připadají snad jen Scenes From A Night's Dream a Snowbound. Skladby, které se na album nedostaly, ale vyšly na singlu, The Day The Light Went Out a Vancouver, jsou také docela zajímavé a album by pěkně doplnily. Škoda, že Genesis u tohoto vyzrále působícího stylu nezůstali déle.



Hodnocení:

Jan Grinc
2. 1. 2006


Související články:


Recenze Genesis - Trespass
Recenze Genesis - Nursery Cryme
Recenze Genesis - Foxtrot
Recenze Genesis - Genesis Live
Recenze Genesis - Selling England by the Pound
Recenze Genesis - The Lamb Lies Down on Broadway
Recenze Genesis - A Trick of the Tail
Recenze Genesis - Wind and Wuthering
Recenze Genesis - Seconds Out
Recenze Steve Hackett - Voyage of the Acolyte
Recenze Steve Hackett - Please don't Touch




Zpět na výběr recenzí