Artrock.cz
Progresivní rock nejen 70. let
Nechte se informovat o nových článcích, zaregistrujte se! Váš e-mail:

Recenze:


Frost - Milliontown





Velká Británie
Rok vydání: 2006

Složení:

Jem Godfrey - klávesy, zpěv
John Mitchell - kytary, zpěv
John Jowitt - baskytara
Andy Edwards - bicí

Dále spolupracoval:
John Boyes - doprovodné kytary

Tracklist:

1. Hyperventilate (7:31)
2. No Me No You (6:06)
3. Snowman (3:55)
4. The Other Me (4:51)
5. Black Light Machine (10:06)
6. Milliontown (26:35)

Celkový čas: 59:04


S prvním trackem Hyperventilate následoval nevěřícný pohled na etiketu "Není to nějaký klon Magellan a ne výtvor popaře, který zásobuje hity Atomic Kitten, Ronana Keatinga, Blue a Holly Vallance?" Teď už jsem věřil tomu, že chlapci z Jadis, IQ, Areny, Pendragon a Kina do toho šli taky. Kytarová sóla střídala klávesová, unisono laufy jen nastínily téma a hned ostrý střih až téměř do akustična, vydechnout a po pár taktech zas hrr na ně a uši nestíhají registrovat osminky a šestnáctinky rychlých prstíků. Jasně, v dalších věcech už se projevoval popový tah na bránu, stadionové sbory, houpavý rytmus pop rockového mainstramu. Jenže všechno bylo zaaranžováno tak, že popík byl povýšen vaiovsky zvučnou kytarou (Mitchell kope taky za prog-metalové Threshold), klávesy po i přes stupnici nahoru a dolů, přesnou rytmikou se změny meter i stoptimy na neoprogressiv moderního zvuku, který mateřské kapely zmíněných pánů, v případě Johna Jowitta už veteránů art rocku, mnohdy ještě nestačili dohnat. V dobrém mi kdysi vyrazili dech Yes s 90125 a Asia - "Asia". Smíchat, protřepat a jsou to Frost.

Godfreyovy klávesy sice občas klidně mohl aranžovat a rejstříky vybírat i Jeff Lynne (ELO) a sbory jsou občas taky poklonou "Orchestru elektrického světla", ale celek můžete směle poměřovat se špičkou současné prog scény. Střídání temp a témat, akustických pasáží a rychlých laufů je měřitelné s Magellan, se symfoničností mohou jít na páku s Arenou nebo s Flower Kings, důraznost znají od Porcupine Tree a sbory i výraznou melodii používá i Arjeen Lucassen aka Ayreon. Ale rozhodně je tahle deska hozenou rukavicí Spock's Beard, kteří mají podobně rozmanité desky. A v tom je ten vtip, produkce. Stejně jako Trevor Horn, taky popař, dokázal jako producent dokopat Yes k široce přijatelnému, hranému v rádiích, ale stále ještě progresivnímu a v rámci žánru novátorskému Owner Of A Lonely Heart, tak i tady autor a producent singlů prodávaných v milionech servíruje progresivní muziku ruku v ruce se silnými melodiemi tvrdým spodkem zvýrazněnými k důkladnému zapamatování. A pokud vám připadá něco známé na poslech, rozhodně zbystříte a poslucháte dál, i tu uškudlenou korunku z kapsičky vytáhnete. Tato deska dokazuje, že lze spojit hitovost, umělecké ambice a drive. Titulní šestadvacetiminutový epos používá zvraty přesně dávkované tak, aby naskicovaná témata nenudila, pracuje se tu s opakováním a rozvíjením motivů, rytmiku žene naléhavostí dopředu vytažený kopák, klávesy místy zdvojují pro zvýšení výraznosti basovou linku a epické uzavření obstará klavírní motiv z Hyperventilate, tentokrát rozvinutý do plné šíře synťákem a unisono kytarou a vrstvením nástrojů až do maxima a pak stop a sjezd do ticha a jako coda jen tichý motivek elektrického piana a jde se spát. Jenže se mi budou zdát zlé (opravdu zlé?) sny, že se Avril Lavigne spojila se Steve Morsem, Ryem Okumoto, Tony Levinem a Carlem Palmerem a pařej fusion nebo art rock.



Hodnocení:

Miroslav Faltys
7. 10. 2006




Zpět na výběr recenzí