Recenze:

Deluge Grander - August in the Urals

USA Rok vydání: 2006 Emkog Records 001

Složení: Dan Britton - klávesy, zpěv (1 - 3), kytary (2), akustická kytara (5) Dave Berggren - kytary (1, 3 - 5) Patrick Gaffney - bicí nástroje Brett d'Anon - baskytara (1 - 4), ud /arabská loutna/ (2) Dále spolupracovali: Frank d'Anon - xylofon (1), trubka (1), flétna (1), klávesy (5); Jeff Suzdal - saxofon (1); Adnarim Dadelos - zpěv (5) Tracklist: 1. Inaugural Bash (26:57 / Britton, Berggren, Gaffney) 2. August in the Urals (15:52 / Britton, d'Anon) 3. Abandoned Mansion Afternoon (12:14 / Britton) 4. A Squirrel (8:45 / Britton, Berggren) 5. The Solitude of Miranda (7:18 / Britton) Celkový čas: 71:01

Ambiciozní debut americké skupiny Deluge Grander se mi v záplavě amerického prog-metalu, rozmělněného neo-progu a více či méně kvalitních skupin očividně přebírajících konkrétní modely kapel ze 70. let výborně trefil do vkusu. Dostal jsem se k němu tak, že mě zaujal jeho obal. Jak jsem zjistil, jde o dílo anglického malíře Thomase Colea, působícího před polovinou 19. století v USA, patrně v okolí místa původu skupiny Deluge Grander, města Baltimore. Obraz, který je součástí čtyřdílného cyklu, nese název "The Voyage of Life - Youth" a pěkně symbolizuje atmosféru alba August in the Urals, která je jakousi hudební dobrodružnou cestou nebo snem.

Deska August in the Urals je velmi originální art-rock na vysoké technické i skladatelské úrovni. Rozhodně nejde o nudné akademické orgie, ani o technicky precizní, ale chladný kalkul, eklektický opus bez vlastní tváře, nebo naopak o zběsilý a roztříštěný experiment. Zvuk je v podstatě sedmdesátkový, klasicky art-rockový, tudíž i "neamerický" a přitom velmi osobitý; nejvíce se blíží (i když s velkou rezervou) asi Yes z poloviny 70. let. Hudba je plná energie, skladby jsou napínavé, mají tajuplnou atmosféru, při své délce se příliš neopakují a především nenudí.

Skupinu tvoří z jedné poloviny členové jiné baltimorské kapely Cerebus Effect (Dan Britton a Patrick Gaffney), které doplnili Dave Berggren a Brett d'Anon. Cerebus Effect jsou také zvuku Deluge Grander logicky nejbližší - zejména na svém posledním albu Acts of Deception, které také doporučuji, pokud se Vám August in the Urals zalíbí. Deluge Grander působí jako velice kompaktní celek, linky jednotlivých nástrojů jsou propleteny, doplňují se, vyplouvají na povrch a zase se ztrácejí v doprovodu. Přesto lze říci, že dominantní ve zvuku, ale i jako autor hudby je Dan Britton. Na albu použil pestrou škálu klávesových nástrojů nebo jejich rejstříků (varhany, elektrické a akustické piano, mellotron...), z nichž obvykle znějí dva až tři najednou a "zamlžují" tak celkový zvuk. Bubeník Patrick Gaffney hraje hodně vynalézavě a komplikovaně, už proto, že skladby mají dosti volně plynoucí strukturu s častými změnami tempa a některá místa si lze bez problému představit v orchestrální úpravě. Trochu v pozadí je kytara, na kterou hrají Dave Berggren i Dan Britton. Ta působí často jen jako akustický rytmický doprovod, nebo hackettovské podkreslování kláves, ale když dostane prostor (zejména v posledních třech skladbách), stojí to za to. Čtvrtým prvkem je výborná, monstrózně zkreslená hutná squireovská baskytara Bretta d'Anona, která to celé drží pohromadě. Kamenem úrazu může být pro někoho na tomto albu zpěv. Hluboký, místy téměř recitující hlas Dana Brittona je téměř dokonalým protipólem Jona Andersona, když už jsem u těch yesovských přirovnání. Ovšem zpěvu je na albu minimum, hudba mu nikdy neustupuje (bylo by možné si zpěv odmyslet a přesto nepociťovat "prázdná místa") a například v první skladbě jde jen o asi minutu jakéhosi mumlaného chorálu, který spíše podporuje atmosféru zmíněného úseku, než že by byl pokusem o klasický sólový zpěv. Už tak dost zvláštní hudbu, připomínající nejspíše Gates of Delirium nebo Ritual od Yes, pak ještě ozvláštnili dva hostující hráči s dechovými nástroji, kteří však hudební základ čtyřčlenného jádra Deluge Grander nepřehlušili, nýbrž jen na malých plochách lehce okořenili.

Album začíná téměř sedmadvacetiminutovou sedmidílnou suitou Inaugural Bash. Po krátkém, orchestrálně pompézním úvodu následuje poněkud ležérní a neobvykle, jakoby jen tak mimochodem působící kytarová melodie. Pod ní si už ale hraje výborná rytmika. Pomalá, melancholická až patetická druhá část se přes emotivní kytaru a virtouzní klavír několikrát přehoupne do pořádně divokých "zappovin" a pak se zase vrací k romantickým motivům. Asi po deseti minutách skladba zvýší tempo a za neutuchající podpory energické rytmiky následují v rychlém sledu krátká sóla, riffy a nejrůznější variace. Přesto výsledkem není chaos a hudební blábolení, ale přirozeně plynoucí až swingující řeka hudby. Po celou dobu je přítomna hektická, ale očividně z klasické hudby vycházející klavírní hra Dana Brittona. Vrcholem je divoké sólo efekty prohnaných varhan podbarvené důraznou baskytarou. Poté následuje temná, pomalá a pulsující část s již zmiňovaným chorálním motivem. Závěrečná část je opět skvěle napsaná i zahraná (lahůdková baskytara) a vrcholí agonickým varhanním sólem. Dlouhá a vyrovnaná skladba uplyne poměrně rychle a udělá dojem.

Titulní skladba začíná velice poklidně vřelými plochami kláves a akustickou kytarou, ale poměrně rychle se promění v rychlou, dynamickou jízdu. Pokud můžeme věřit bookletu, pak všechny kytary v této skladbě nahrál Dan Britton, zjevně velice talentovaný multinstrumentalista, protože krátké sólo zhruba od času 1:03 je s přehledem zahrané ve stylu Steva Howea. Jinak lze ovšem ve skladbě August in the Urals slyšet spíše ozvěny Genesis (jestli už něčeho), a to především v instrumentaci, výborných art-rockových varhanních vyhrávkách a pak také ve hře kytary - například společně s baskytarou hraná melodie podobná té z Down and Out zhruba v čase 3:55 a poté od času 4:45 jemně hackettovský tón kytary při podkreslování varhan a zpěvu. Kupříkladu právě celá melodie zpěvu se ale na druhou stranu Genesis nepodobá a je jasným originálem Deluge Grander, potažmo Dana Brittona. Poklidná prostřední část s akustickou i elektrickou kytarou a různě střídanými klávesovými sóly a odnikud se vynořujícími dlouhými akordy opět nenudí, ale v každé chvíli překvapuje. Po krátkém přitvrzení (ale s metalem to skutečně nemá nic společného) následuje další lahůdkové romantické, dynamickou rytmikou poháněné klavírní sólo z prstů Dana Brittona, poté opět varhany a druhá zpívaná část s ještě úchvatnější atmosférou než ta úvodní.

Abandoned Mansion Afternoon se opět tak trochu vrací k temně tajemné atmosféře úvodní skladby. Na pozadí bzučících kláves z ničeho nic vyrůstá, nebo spíš se z mlhy zhmotňuje jakási zádumčivá melodie. Úvodní tři minuty působí, jako by se jen tak mimochodem a přitom se "samozřejmou" magií a nenuceností začalo hrát - například jen ostýchavě se zapojující kytara v první třetině skladby fascinuje svou rozostřeností, která ovšem skvěle zapadá mezi ostatní nástroje. Skladba neúprosně graduje. Perfektní bicí v páté minutě, poté krátce "vytažená" baskytara a po pár verších náhle výborný ostrý a okouzlující kytarový riff. Následuje chaotická bouřlivá pasáž, ale pak hudba opět najde směr a už nad precizní rytmikou stoupají další kytarové a klavírní melodie až k opakování zmíněného kytarového riffu, po němž se hudba pomalu vytrácí.

A Squirrel začíná poněkud rozháraným, nicméně stále dosti umným kupením motivů. Místy letmo připomene exoticky znějící úseky skladeb jako Sound Chaser nebo The Remembering. První polovina končí jakousi funky syntezátorovou orgií, třetí čtvrtině vévodí klouzavá kytara připomínající Carlose Santanu nebo Jeffa Becka a závěr se nese v podobném duchu jako úvod. Po předchozí necelé hodince plné skvělých momentů Deluge Grander trochu "ubrali", ale minimálně výborná kytara tuto skladbu dostatečně ospravedlňuje.

Kde je A Squirrel na můj vkus nekompaktní, tam naopak závěrečná skladba The Solitude of Miranda skvěle spojuje dosti rozdílné komponenty. Temperamentní flamencový úvod s akustickou kytarou ustoupí naprosto neočekávanému country-blues-rockovému kytarovému sólu a nádherně se stupňujícím a proplétajícím melodiím klavíru a syntezátorů. Na pár vteřin a pozpátku puštěný hlas připsaný osobě s pseudonymem Adnarim Dadelos (což se pro změnu pozpátku čte Soledad Miranda) předznamenává řetěz struhujících klávesových melodií a vyhrávek. Nakonec se vrací akustická kytara, která přechází z hispánských motivů do téměř metalových riffů, aby uvolnila místo našláplé klávesové melodii, která vede skladbu k závěru.

Na celém albu se podle mě projevuje především talent Dana Brittona (aniž bych chtěl umenšovat zásluhy jeho spoluhráčů) a také jeho (jak se domnívám) silné kořeny v klasické hudbě. Díky tomu je hudba Deluge Grander důmyslná a přitom nepřekomplikovaná. Je vzletná a ani na okamžik nezabředává do strojovosti. Pro mě nejdůležitějším faktorem je ale obrovská energie alba. Rozepsal jsem se až moc, i když jsem to neměl v úmyslu, ale dojmy z této skvěle napsané a zahrané hudby jsou skutečně intenzivní a je jich i vzhledem k délce alba mnoho. Nezbývá než doufat, že o této skupině ještě uslyšíme.

Hodnocení:

Jan Grinc
15. 7. 2007

Související články:

Recenze Deluge Grander - The Form of the Good
Recenze Cerebus Effect - Acts of Deception




Zpět na výběr recenzí