Artrock.cz
Progresivní rock nejen 70. let
Nechte se informovat o nových článcích, zaregistrujte se! Váš e-mail:

Recenze:


Collegium Musicum - Konvergencie





Československo
Rok vydání: 1971

Opus 1991
91 2413/4-2 312

Složení:

Marián Varga - varhany, klavír, subharchord
František Griglák - kytara, mandolína, zpěv
Fedor Frešo - basová kytara, basová mandolína, zpěv
Dušan Hájek - bicí
Pavol Hammel - zpěv

Tracklist:

Disk 1:
1. Hommage à J. S. Bach (7:17 / Varga, Frešo, Hájek)
2. If you want to fall (13:27 / Varga, text: Saller)
3. Strange Theme (13:44 / Varga, text: Saller)
4. Concerto in D (12:40 / Haydn)
5. PF 1972 (22:00 / Varga, text: Peteraj)

Disk 2:
1. Suita po tisíc a jednej noci (22:36 / Rimskij-Korsakov, arr. by Collegium musicum)
2. Piesne z kolovrátku (17:56 / Varga, Frešo, Griglák, Hájek, text: Peteraj)
3. Eufónia (20:11 / Varga)
4. Ulica plná plášťov do dažďa (6:41 / Varga, Hájek)

Celkový čas: 2:16:34


Collegium Musicum je bezesporu legendou slovenského art-rocku. Jedná se o skupinu založenou na osobitém klávesovém mistrovství Mariana Vargy, která výrazně využívala prvků klasické hudby včetně vlastních úprav skladeb Haydna, Prokofjeva, Rimského-Korsakova a dalších. Z tohoto popisu se ihned nabízí paralela se skupinou Emerson, Lake & Palmer, se kterou vlastně Collegium Musicum působilo souběžně (sám Varga přiznává inspiraci Emersonovou předchozí kapelou The Nice). Ovšem mimo dominantních kláves a přebírání klasické hudby je cítít, že tam, kde jsou ELP hudebně výrazně britští, je Collegium Musicum výrazně slovanské.

Varga působil před založením Collegia Musica v jiné velice významné skupině - Prúdech. Zde hrál i s Pavolem Hammelem, s nímž i dále spolupracoval na deskách (asi nejznámnější jsou dvě alba nahraná v 70. letech ještě s Radimem Hladíkem - Zelená pošta a Na II. programe sna), ale i jako s hostem v Collegiu Musicu. Páteř nové skupiny tvořila vedle Vargy výborná rytmika: Fedor Frešo, ne nadarmo označovaný za nejlepšího slovenského baskytaristu, a bubeník Dušan Hájek. Ve skupině působil stabilně i kytarista, ačkoli na tomto postu docházelo k častým změnám.

Při reedici alb skupiny na CD byla první etapa existence skupiny shrnuta do jednoho dvojdiskového balení. Dohromady tu tak máme první EP, jehož strana A kolekci otevírá a strana B uzavírá, a dvě LP - první z roku 1970 nazvané Collegium Musicum a druhé dvojalbum Konvergencie z roku 1971. Pořádný příděl muziky, takže hodnocení bude tentokrát trochu delší.


EP Hommage à J. S. Bach/Ulica plná plášťov do dažďa (1970)

Již tento delší singl přitáhl skupině Collegium Musicum spoustu příznivců. Nová skupina samozřejmě mohla těžit z popularity Vargy i Freša, avšak jedná se skutečně o výbornou nahrávku. Zajímavé je i to, že se na ní coby kytarista objevuje Pavel Váně, již v roce 1970 člen skupiny Progress Organization, z níž se později vyvinul Barnodaj a nakonec na přelomu 70. a 80. let art-rockový Progres 2.

Na první straně původního vinylu se nacházela skladba Hommage à J. S. Bach. Již z názvu je patrná inspirace klasickou hudbou. Ve vzletné kompozici si pohrávají varhany s baskytarou, zatímco kytara je omezena na nekomplikovaný rytmický doprovod. V prostřední části se Varga v rockovo-klasické improvizaci se stupňující se intenzitou doprovodu zbytku skupiny vypraví na svůj typický výlet, který končí návratem k úvodnímu motivu.

Jestli předchozí skladba byla výborná, tak ta následující, kterou si editoři CD nechali až na samotný závěr druhého disku, je výtvorem snad ještě lepším. Ulica plná plášťov do dažďa je vystavená na rozvíjení a obměnách jediného nádherného motivu a skrývá v sobě neuvěřitelnou energii. Varhany místy šeptají a vzápětí se nadechují k vzrušeným výkřikům, nádherně doprovázejí zasněnou kytaru, poté ji střídají a rozehrávají překrásné gradující sólo přecházející z klidu k zoufalství a hektickému závěru. Vynikající skladba, možná nejlepší z celé této CD kolekce.


LP Collegium Musicum (1970)

Druhým počinem skupiny již byla dlouhohrající deska nahraná s komorním orchestrem. Na kytaru tehdy hrál Rastislav Vacho, což také není tak úplně neznámé jméno (podílel se na již zmíněné Zelené poště a tam i tady hraje výborně). Ve dvou Vargových skladbách se pěvecky představuje Fedor Frešo. No, do Grega Lakea má daleko, ale žádná katastrofa to není, problém je spíš ve výslovnosti anglických textů. Poslední skladbou je pak adaptace Haydnova Koncertu D dur.

Úvodní If You Want To Fall staví na podmanivém riffu varhan, které zdatně podporuje orchestr. Vedoucí linku záhy přebírá baskytara a Varga zpívajícího Freša chvíli doprovází hudbou a chvíli různými psychedelickými pazvuky. Po zpívané části Dušan Hájek začně hrát snad na conga paličkami (?), do popředí se dostane jemná jazz-blues-rocková kytara a unisono scat (jak to známe například od Davida Gilmoura). Následuje lehce free-jazzový úsek plný napětí se skvělými salvami bicích, který přechází v pěkné baskytarové sólo s minimálním doprovodem bicích. Konec skladby je opakováním úvodní sekvence.

Tentokrát bluesově zadumané varhany a adekvátně naladěná kytara otevírají skladbu Strange Theme. Fedor Frešo zazpívá pár veršů a Marian Varga rozjede perfektní sólo, po krátkém intermezzu s cemballem se rytmika i kytara zastaví a Varga začne preludovat na varhany již zcela osamocen. Náhle (a tady byl asi vzhledem k délkám skladeb předěl stran na původním LP) mu do toho vstoupí ve vyšší tempu rytmika, přidává se orchestr a skladba pěkně graduje. Na konci se vrací pomalý motiv a vynikající sólo hraje tentokrát kytara.

Concerto In D začíná charakteristickými zvuky ladění a rozcvičování se orchestru. Pak již všichni vlétnou do zpočátku učesané skladby s dominujícími varhanami a smyčci. Promluví ale i cemballo a opravdu pěkně vše doplňují bicí. V dlouhém úseku bez orchestru se Varga opět místy "utrhne ze řetězu", ale tyto chvilkové kakofonie nepůsobí samoúčelně a dokreslují zde opravdu prvotřídní poutavé Vargovo představení. I rytmiká má chvílemi co dělat, aby jeho tempo stíhala. Po hravé "ukolébavce" s trianglem přinese baskytara mocný návrat skupiny i orchestru.

Skupina se tedy již na svém albovém debutu předvedla jako vyzrálá a kompaktní. Skutečně těžko zde hledat slabé místo, pokud samozřejmě přistoupíte na jejich hru. Ačkoli skladby překračují desetiminutovou stopáž, dlouhá sóla rozhodně nenudí, protože jsou buď dobře promyšlená, nebo zkrátka geniálně zahraná - jednoduše mají hlavu a patu. Neobával bych se ani onoho "akademického chladu", ze kterého byla skupina někdy obviňována. Ten na jejich vynikajícím debutu rozhodně nehrozí.

Hodnocení:


2LP Konvergencie (1971)

Druhé album skupiny po předchozích už tak odvážných projektech nabobtnalo na více než 80 minut hudby. A tak je tu dvojalbum se čtyřmi skladbami z nichž každá pokrývala jednu stranu původních LP, jev mimo klasickou hudbu jen málo vídaný. Zajímavé zjištění, že dříve než přišli Yes s Tales From Topographic Oceans, bylo tu Collegium Musicum a jejich Konvergencie. Jediné významné album tohoto formátu, které Slováky předběhlo, je trojka Soft Machine z roku 1970. A jako by toho neměl Varga dost, diskografii skupiny na dlouhá léta ukončil roku 1981 dvojalbem Divergencie, opět se čtyřmi zhruba dvacetiminutovými skladbami. Nevím, kdo jiný si ještě připsal na konto hned dvě takováhle monstrózní alba.

Změny opět doznal post kytaristy - na nějaký čas se zde uhnízdil tehdy osmnáctiletý a již rok předtím v Prúdech Pavola Hammela hrající František Griglák, další významná osobnost slovenské scény a po odchodu z Collegia Musica lídr nejvýznamnější slovenské jazzrockové skupiny Fermáta (zahrál si zde koncem 70. let i Fedor Frešo). Místo Sallerových anglických textů jsou tu tentokrát texty slovenské, a to od básníka Kamila Peteraje, které ve skladbách PF 1972 a Piesne z kolovrátku pomáhají dotvářet líbezně pohádkovou atmosféru, což je další nový prvek a snad i zvláštnost tohoto alba. Dále je tu opět "cover verze" klasické hudby v podobě zpracování symfonické suity Šeherezáda Nikolaje Rimského-Korsakova (Suita po tisíc a jednej noci) a poslední čtvrtinu alba tvoří Vargův experiment Eufónia.

Na začátek alba je zařazena skladba PF 1972. Úvod obstarává hypnotický riff varhan proložený sólem zkreslených varhan i dravé a taktéž zkresleně znějící Griglákovy kytary - v kontrastu proti Vachově spíše jazzově čisté elektrice z předchozího alba. Improvizující varhany se zvukem ledově zvonivých kaskád střídá ostřejší modulace a nový pohádkově znějící motiv. Poté, co se dostaneme do patřičné nálady, přidá se dětský sbor. Po osmi minutách je ticho a poklidnou atmosféru předchozích minut vystřídá ostrý nástup celé kapely (hraje ale stejnou melodii co prve), ohňostroje bicích a parádní baskytarové vyhrávky Fedora Freša. Po chvíli ale sklouzneme po tónu varhan do ještě podivnějších a až hrůzu nahánějících končin hlubokých tónů a šramotů, z nichž se pomalu ale jistě vynořuje nový motiv kytary, který nakonec převládne, skupina se znovu nastartuje a pěkně se střídají krátká energická sóla kláves a kytary. Po nějakém čase tato hudba odezní a objeví se nový motiv, který nakonec vede zpátky ke zpívané části s dětským sborem a skladba končí rolničkami. Je to skutečně pěkná suita s vánoční, zimní, pohádkovou náladou, přitom nevtíravá, vkusná a zároveň místy i dravě rocková.

Pohádkovou Suitu po tisíc a jednej noci (zde se jedná o koncertní nahrávku) otevírá pěkná introdukce varhan. Přidá se zbytek skupiny a pompézní melodie nádherně vygraduje. Poté rozehraje krátké, ale výborné sólo František Griglák a skupina přejde v uvolněný jam, který končí novým motivem a dalším perfektně vystavěným Griglákovým sólem, po kterém si zahraje i Varga. Skladba přirozeně plyne, akumulace napětí se střídá s jeho uvolněním. Zhruba v polovině skladby nastoupí Frešova baskytara a nálada se změní v pořádně dramatickou. Tady Varga za neutuchajícího dusotu rytmické sekce nechává varhany několik minut šílet až asi po sedmnácti minutách hudba ustane a vrátí se úvodní líbezný motiv, tentokrát hraný kytarou, který uvádí velkolepé finále.

A do třetice pohádkových skladeb jsou tu Piesne z kolovrátku. V první části nazvané Pieseň z kolovrátku se od začátku nádherně proplétají tóny kytary a varhan a po nich přichází medový hlas hostujícího Pavola Hammela. Uklidňující, pozitivní energií sršící skladba s pěknými melodickými nápady. Po Hájkovu krátkém sóle na bicí začíná s akustickými kytarami, ke kterým se přidává i kytara elektrická. Z ticha se vynoří nová čarokrásná kytarová melodie a je tu rychlejší druhá část skladby, Tvoj sneh. Po odzbrojujícím refrénu Na okne tvoj sneh mám přichází krátké Vargovo sólo a po další sloce skladba znovu nabírá na obrátkách - perfektní rytmika, skvělá kytara a Varga rozkvílí syntezátor dokud se hudba v dáli neztratí. Poslední část, Chorál, začíná zvonkohrou, po další hravé melodii následují temné varhany a skutečně chorálová lahodná melodie s krásným Peterajovým textem v kontrastu s monumentálními varhanními intermezzy a závěrem. Další mistrovské dílo.

Poslední skladbou je Eufónia. Dynamický úvod ještě jako by navazoval na předchozí pohádkovou náladu, ale to zhruba po třech minutách skončí a následuje psychedelické běsnění varhan i kytary, spíše dysfónia nežli eufónia. Pouze občas vykoukne náznak melodie a chvíli i dětský sbor z PF 1972. Po pomalu se přibližující zvukové stěně je tu přece jenom krátký výstup kostelních varhan, po předchozí slabé čtvrthodince docela povedený konec alba.

Konvergencie jsou zajímavé a kvalitní dvojalbum. Bohužel však s jeho ambiciozními rozměry přišly zákonitě i problémy s jejich skutečně účelným naplněním substrátem té nejkvalitnější hudby. Proto se někomu v závislosti na osobní preferenci budou někomu zdát jednotlivé pasáže skladeb příliš rozvleklé a většinu posluchačů asi příliš nepotěší samolibé zvukové experimentování v Eufónii. Mně osobně to první tolik nevadí, protože to ještě zdaleka nepřekračuje mou osobní mez tolerance opakování a stejně jako u prvního alba se prostě nejedná o bezhlavé "hele jak rychle umím hrát", a to druhé beru jako průvodní jev doby, popularity skupiny a nálady, v níž asi album vznikalo. Takovým experimentům se neubránily na vrcholu slávy ani kapely ještě zvučnějších jmen. Zkrátit by se dvojalbum jistě trochu dalo, ale rozhodně ne až na nějakých 40 - 45 minut - a v tom je právě problém, počátkem 70. let se muselo uvažovat v intencích kapacity LP. Takže dávám lepší čtyři hvězdičky.

Hodnocení:

Pokud bych měl dvojcédé hodnotit jako celek, bude to pouhým zprůměrováním hodnocení obou dlouhohrajících alb něco mezi čtyřmi a pěti hvězdičkami. Pokud ovšem přičtu k dobru vynikající první EP a dobu, kdy tato hudba vznikala, je to spíš k pěti hvězdičkám. Zajímavé je, že zahraniční recenzenti obvykle popisují Collegium Musicum jako epigony ELP. To je ale podle mě dáno spíše neznalostí poměrů u nás (nelehká dostupnost zahraničních desek) a zaměřením na výrazné podobné rysy (instrumentace, vlivy klasické hudby) než nějakou faktickou snahou Mariana Vargy kopírovat Emersona. V tomto smyslu je jistý vliv The Nice, ale potom už se řekl bych cesty obou skladatelů rozešly. Těžko lze srovnávat už debuty obou skupin nebo Konvergencie s až o rok později vydanými Pictures At An Exhibition. Náladově je to pro mě úplně jiná hudba. Cítím tu velké rozdíly, především hravost a melodičnost minimálně tohoto prvního a podle mě nejlepšího období Collegia Musica proti dramatu a germánskému patosu ELP (ten vynikne i v kontrastu s jejich adaptacemi Janáčka a Musorgského).



Celkové hodnocení:

Jan Grinc
28. 1. 2006


Související články:


Recenze Dežo Ursiny - Provisorium
Recenze Blue Effect - Svitanie
Recenze Fermata - Live v Klube za zrkadlom (DVD)
Recenze Emerson, Lake & Palmer - Pictures at an Exhibition



Několik mp3 ukázek z tvorby kapely naleznete na oficiálních stránkách Mariána Vargy.


Zpět na výběr recenzí