Recenze:
Camel - Mirage
 Velká Británie  Rok vydání: 1974 Decca 2002 8829292 |
Složení:Andrew Latimer - kytara, flétna, zpěvPeter Bardens - varhany, piano, minimoog, mellotron, zpěv Doug Ferguson - baskytara Andy Ward - bicí a perkuse Tracklist:1. Freefall (5:52 / Bardens)2. Supertwister (3:18 / Bardens) 3. Nimrodel/The Procession/The White Rider (9:16 / Latimer) 4. Earthrise (6:40 / Bardens, Latimer) 5. Lady Fantasy: (12:43)
6. Supertwister (Live at The Marquee Club, London 1974) (3:14) 7. Mystic Queen (Live at The Marquee Club, London 1974) (6:09) 8. Arubaluba (Live at The Marquee Club, London 1974) (7:44) 9. Lady Fantasy (original Basing Street Studios Mix, 1973) (12:59) Celkový čas: 1:07:53 |
Kapela Camel, pocházející z jihoanglického Guildfordu, ležela vždycky trochu ve stínu velikánů jako Yes, Genesis nebo třeba Pink Floyd. Na svou dlouhou pouť se prvním albem vydala až v roce 1973, tedy v době, kdy byl již artrock na svém vrcholu a výše zmíněné kapely měly v tomto žánru nesmrtelnost zaručenou (především dnes dobře známými alby Close to the Edge, Foxtrot, The Dark Side of the Moon). Není tedy divu, že prorazit bylo tehdy velmi obtížné. S odstupem doby můžeme říci, že ačkoliv je řazena do artrocku, tak z něj spíše vychází a do této škatulky se dají zařadit pouze první čtyři alba a poté spíš až konceptuální alba z pozdější tvorby. Po této první artrockové éře kapely následují personální obměny, změny stylu - jazz nebo třeba i pop a bohužel v uších mnoha posluchačů i kvalitativní pokles.
Po několika svých studentských projektech se v roce 1971 dávají dohromady Andrew Latimer (kytara, flétna, zpěv), Peter Bardens (klávesové nástroje a zpěv), Doug Fergusson (baskytara) a Andy Ward (bicí) pod názvem Camel a ještě téhož roku odehrávají své první vystoupení. Latimer a Bardens tvořili po dlouhou dobu páteř kapely a jejich vzájemné hecování, ale v mnoha směrech velké hudební porozumění, vždycky hnalo kapelu kupředu a za jejich nejlepší skladby by se nemuseli stydět ani v té době již velmi populární Genesis, z nichž Camel zvukově určitě částečně vychází.
Bezejmenné první album bylo vydáno, jak jsem se již zmínil výše, v roce 1973. Je na něm do jisté míry znát nezkušenost a oproti následujícím albům si můžeme povšimnout, že členové ještě nejsou příliš sehraní - na dalších albech se jejich nástroje více doplňují a nápady košatěji rozvíjejí. Album bylo co se týče prodejnosti v době svého vydání propadák, za rok se prodalo všeho všudy pět tisíc kusů a protože jejich tehdejší vydavatelství MCA odmítalo vydat album další, mladíci přecházejí k vydavatelství Decca (kde začínali třeba i ti Genesis). Materiál pro druhé album si kapela dostatečně otestovala na publiku při četných koncertech (jako předkapela) a tak na jejich další album již šlo jen opravdu to nejlepší, co v té době čtveřice hrála.
Prvního března 1974 vychází druhé album Mirage. Napodobenina obalu známých cigaret způsobila, že ve Spojených státech muselo být album vydané s odlišným přebalem - jakýmsi ne příliš působivě nakresleným drakem s hlavou velblouda. Naopak evropská pobočka koncernu kapelu podporovala, vyrobila speciální vydání krabiček s pěti cigaretami v obalu s kompletní grafikou a tracklistem alba a hodlala zajít tak daleko, že zcela vážně navrhla změnu názvů skladeb na desce a koncerty zcela ve stylu těchto cigaret. Toto už kapela naštěstí odmítla.
Ale zpět k albu. Na Mirage se nachází pět skladeb, z nichž dvě se pohybují svou délkou okolo deseti minut a budou pro nás z pohledu posluchačů artrocku asi nejzajímavější. Tři kratší skladby jsou ale také velmi dobré a hlavně z nich čiší ta správně syrová rocková energie.
Z ticha vyjíždí Freefall. Po ráně do bicích začíná tepat baskytara, která v celé písni udržuje svižné tempo. Několikrát se do monotónní basy zařízne elektrická kytara a po chvíli už se nám předvádějí Camel v jedné ze svých typických poloh - zdánlivě standardní rockový rytmus, nenápadné klávesové vyhrávky a sólová kytara. Po krátké gradaci následuje zpívaná část a poté znovu dlouhé kytarové sólo v Latimerově klasickém agresivním stylu z dob prvních alb. Na povrch se postupně prodere Bardensovo elektrické piano, aby v další části zcela přebralo úlohu hlavního nástroje. Po další zpívané části začíná skladba gradovat, tentokrát i díky zrychlené basové lince a běsnícím bicím.
Tříminutová Supertwister je nejkratší písní na albu. Latimer tentokrát odloží kytaru a chopí se flétny. Jedná se o krásnou instrumentální píseň, kde se vystřídají pasáže pomalejší, zasněné s flétnou, s pasážemi rychlejšími s kapelou v plné síle pod vedením kláves.
První polovinu alba uzavírá devítiminutový Latimerův opus Nimrodel/The Procession/The White Rider, tématicky inspirovaný známým románem Pán prstenů od J. R. R. Tolkiena. Zpoza úvodního bublání mellotronu přichází vojenský průvod s lehkou flétničkou a po chvíli se ladně překlopí v část s kouzelnou atmosférou se střídajícími se varhanami a znovu flétnou, kterou později nahrazuje kytara. To vše se poté přelamuje v údernou instrumentální pasáž, kde je opět vidět, jak se nejen v této skladbě Latimer s Bardensem skvěle doplňují. Následuje opět zklidnění a další pomalejší zpívaná část, po které již skladba začíná postupně gradovat - objevuje se hutný moogový motiv, který je společně s kvílivou kytarou až do závěru stupňován.
Čtvrtou skladbu Earthrise uvádí klidný poryv větru, který zde působí jako pověstný klid před bouří. Ve standardním rockovém rytmu zde na klávesách přehrává Bardens klidnou melodii, na pozadí lze postřehnout jemné kytarové vyhrávky. Po chvíli bicí začínají bouřit a po kratičkém kytarovém sólu následuje instrumentální mezihra hraná v naprosto ďábelském tempu. Zprvu zde dominuje moog, později do té doby doprovázející Latimer přejde v úžasné "overdriven" kytarové sólo a nakonec převezme otěže opět Bardens. V této skladbě je třeba vyzdvihnout i kvality rytmického dua Ferguson - Ward, které se i v této rychlosti valí přesně jako pohon rozjeté lokomotivy. Na konci písně se znovu opakuje pomalejší motiv z úvodu.
Desku zakončuje třídílná, téměř třináctiminutová skladba Lady Fantasy, na které se skladatelsky podíleli všichni členové kapely. Už z jejího úvodu mi vždycky běhá mráz po zádech: do uší řezající moog by s velkou pravděpodobností probudil i mrtvého. Postupně se přidávají hromové bicí i s ostatními nástroji a poté se už skladba přesouvá do první klidné části s nádherným bluesovým kytarovým sólem. Bardens se zapojuje s jednoduchou melodií na elektrickém pianu, ke kterému se po několika taktech nakonec Latimer přidává. Po kratší pasáži s Latimerovým procítěným hlubokým zpěvem následuje další instrumentální pasáž s kytarovým sólem, které postupně vygraduje do prostřední části nazvané Smiles for you. Ta je v rychlejším tempu a opět je zde spíše slyšet kytary. Poté přichází pomalá část, kde se sólová kytara několikrát vystřídá s klávesami a ta se postupně téměř zcela utlumí, tempo udržuje baskytarou Ferguson a následuje zpívaná pasáž, ze které náhle prodere poslední část s několikaminutovým agresivním kytarovým sólem nad moogovým podkladem. V závěru se po zpomalení objevuje variace na bluesové sólo z úvodu a celá skladba je tak uzavřena.
Myslím, že již nikdy se Camel nepodařilo natočit tak silné a vyvážené album. Možná že jste slyšeli o následujících Snow Goose (1975) a Moonmadness (1976), se kterým má Mirage tvořit trojici skvělých alb. Snow Goose je jako koncepční album tvořeno kratšími skladbami, ale nádherný úvod postupně upadá a při závěrečné třetině alba se už místy trošku nudím. Moonmadness se mi sice celkem příjemně poslouchá celé, ale zato je bez jakýchkoliv zajímavějších nápadů a s výtečným Mirage se nedá srovnávat ani při nejlepší vůli. Třeba vás zaujmou koncepční desky s klasičtějším rockovým zvukem z pozdější tvorby jako Nude (1981), Dust and Dreams (1991) nebo Harbour of Tears (1996), ale já mám za to, že po odchodu Petera Bardense v polovině roku 1978, kdy pak v kapele absolutisticky vládl Latimer sám, již nikdy Camel nedosáhli takového vrcholu.
Poznámka:
Na CD reedici Decca z roku 2002 jsou čtyři bonusové skladby. Tři živé písně z Mirage a prvního alba, které se však kromě hluku obecenstva prakticky v ničem neliší od studiových verzí, a raný mix Lady Fantasy, který se vyjma toho, že je o pár vteřin delší a údajně na některých místech s jinými klávesami (což jsem vůbec nepostřehl ani po několika posleších), neodlišuje od standardní verze naprosto v ničem.
Hodnocení:
Dave Velechovský
17. 4. 2006
Související články:
Recenze Camel - Rajaz
Zpět na výběr recenzí