Recenze:
Blue Effect - Nová Syntéza 2
 Československo  Rok vydání: 1974 Bonton 1997 71 0608-2 |
Složení:Radim Hladík - kytaryLešek Semelka - klávesové nástroje a zpěv Josef Kůstka - baskytara, elektrické housle (1) a zpěv (2, 4) Vlado Čech - bicí Jazzový orchestr Československého rozhlasu (1 - 4), řídí Kamil Hála sólisté: Laco Deczi - trubka Karel Růžička - varhany Petr Král - tenor saxofon Sbor Pavla Kühna (1) Tracklist:1. Nová syntéza 2 (22:05 / Hladík, text: Vrba, arr. Hála)2. Je třeba obout boty a pak dlouho jít (9:57 / Hladík, text: Janíček, arr. Hála) 3. Klíště (3:25 / Hladík, text: Janíček, arr. Hála) 4. Jedenáctého října (7:29 / Kůstka, text: Janíček, arr. Hála) Bonus: 5. El Dorado (3:41 / Ondráček, text: Rytíř) 6. Dívko z kamene (2:33 / Hladík, text: Borovec) Celkový čas: 49:30 |
Nová syntéza 2 byla po tříleté pauze novým albem skupiny, která již nesla název M. Efekt. Oproti prvnímu společnému albu Blue Effect a JOČRu již byla tato deska autorsky zcela v rukou skupiny a mohl na ní zaznít i zpěv. Dostalo se nám tak reprezentativní ukázky repertoáru Blue Effect pouze okořeněného orchestrálními aranžemi Kamila Hály.
V roce 1973 skupina Blue Effect, stejně jako jiné rockové skupiny, jen těžce přežívala. Vystupovala sice v Polsku i NDR (kde dokonce nahrávala pro rozhlas), ale v československé televizi se obejvit nemohla a kontrole podléhaly samozřejmě i desky. Únikem se tak již od konce 60. let stala spolupráce s jazzovými formacemi, nejprve s Jazz Q Praha (ještě s Jiřím Stivínem) na albu Coniunctio a poté dvakrát s Jazzovým orchestrem Československého rozhlasu.
Skupina za tu dobu prošla i personálními změnami: Vladimíra Mišíka putujícího před založením vlastní skupiny do Flamenga a Energitu nahradil Lešek Semelka z Cardinals, který mimo zpěvu obstaral i klavír, a později nahradil baskytaristu Jiřího Kozla, který nakonec emigroval, Semelkův bývalý kolega z Cardinals Josef Kůstka, původně kytarista, ale též houslista, což přineslo další nový prvek do zvuku skupiny, která pod vedením Radima Hladíka od jednoduššího rocku alba Meditace postupně přešla ke komplikovanějším, delším skladbám s prostorem pro improvizaci (tady vedle Hladíka vynikal především bubeník Vlado Čech). Tato změna stylu se dala vystopovat částečně už na první Nové syntéze, ale na Nové syntéze 2 je již zcela patrná.
Úvodní titulní skladba pokrývá celou polovinu alba. Narozdíl od své předchůdkyně z první Nové syntézy nebyla vytvořena výlučně pro tento projekt, respektive byla (nejspíš v proměnlivé podobě) součástí repertoáru skupiny již mnohem dříve pod názvem Má hra a jako taková byla nahrána v instrumentální podobě i na album Nová syntéza. Přesto zde byla pro potřeby alba upravena, především asi zkrácena (!) a ochuzena o dlouhé improvizované pasáže, naopak závěrečná swingová část se sóly členů JOČRu byla nejspíše přidána. Skladba měla na koncertech i odlišný text (soudě podle nahrávky na CD Beatová síň slávy), na tomto albu je autorem textu Pavel Vrba, který se skupinou dále spolupracoval na albech Svět hledačů a 33. Zbylé tři skladby se patrně drží původní podoby a liší se jen přidaným orchestrem. Autorem textů na druhé straně alba je Boris Janíček, což je pseudonym Eduarda Pergnera.
Orchestrální úvod Nové syntézy 2 ještě dává vzpomenout na předchozí album Blue Effect a JOČRu, ale po chvíli začne Lešek Semelka zpívat a v kytarovém doprovdu se poprvé objeví nosný motiv skladby. Pompézní orchestrace jsou efektně prokládané akustickou kytarou. Po dvou slokách mohla tato skladba klidně skončit a být vydána třeba na singlu, ale naštěstí se tomu tak nestalo a tak začíná první delší instrumentální pasáž, v níž se proplétají vzestupné a sestupné melodie kytar a klavíru a vše dlouze graduje nástupem bicích, sboru, dalších kytar a nakonec vokálu Leška Semelky, poté se napětí uvolní v krátké lehce chaotické pasáži před návratem orchestru, který uvede z prvního alba známý motiv Mé hry, tentokrát ovšem i se zpěvem, následující zvukové orgie připomínající album Coniunctio zhruba v polovině alba ústí v překrásnou éterickou pasáž s lehkou hrou klavíru, elektrických houslí Josefa Kůstky a kytary, do které náhle vpadnou bicí, nálada potemní a hektický běh houslí přinese parádní motiv rytmiky a klavíru jako podklad pro tradičně prvotřídní exhibici Radima Hladíka, přidává se orchestr a druhá kytara, podkladový motiv se po "vyčerpání" vždy změní, takže skladba absolutně nenudí až vpluje do swingujícího úseku s postupnými sóly Laco Decziho, Karla Růžičky a Petra Krále, který si ale očividně užívá i Blue Effect. Závěr se sborem je monumentální.
Následující píseň Je třeba obout boty a pak dlouho jít je možné porovnat s její neorchestrální verzí pod zkráceným názvem Boty na albu Modrý Efekt a Radim Hladík (ta je bohužel jen instrumentální). V úvodní zpívané části orchestr částečně hraje to, co normálně kytara a i když nepůsobí nepatřičně, přetahuje se o místo na výsluní právě s kytarou a skladba tím trochu ztrácí na údernosti. V prostředním poklidnějším úseku (Křídla mám a letím...) s nádhernými tlumenými bicími naopak vyniká trubka a pěkný je i orchestrální doprovod naříkající kytary Radima Hladíka a posléze i jeho dravějšího sóla v rychlém úseku. V prokomponované pasáži před poslední slokou se orchestr rozumně stáhne do pozadí.
Klíště je patosem překypující (ale vkusná) balada, ve které se jako zpěvák skvěle prezentuje Lešek Semelka. Výborné je aranžmá s klavírem, činely, dechovou i smyčcovou sekcí (včetně toho smyčce, kterým hraje Radim Hladík na kytaru). Skladba Klíště se stala jednou z velice oblíbených koncertních skladeb, na koncertech při ní hrál Radim Hladík smyčcem na kytaru a Josef Kůstka nejspíš na housle. V repertoáru skupiny vydržela snad až do roku 1980.
Poslední skladbou je Kůstkův opus Jedenáctého října s těžce schizofrenním textem, kterému odpovídá již neklidné aranžmá orchestru a kytary v instrumentálním úvodu. Tady se mi oproti Botám zdá orchestrace mnohem působivější, současně i kytara má dost prostoru, ale otázkou je, jak vůbec skladba vypadala bez orchestru, neboť tady taková verze skladby není a nelze tedy srovnávat. Po dvou slokách skladba odpluje do dáli a vynoří se pomalá introspektivní sekce s kytarou a klavírem, po které baskytara rozehraje nový motiv, Radim Hladík zapne "kvákadlo" a orchestr skvěle zahušťuje atmosféru, i další motiv se zdá pro orchestr jako zrozený, ale je záhy přerušen a vystřídán ospalou codou v podání varhan, akustické kytary a basy doplněné posléze o bicí, vokál, elektrickou kytaru a opět zajímavé koření orchestru.
Podtrženo a sečteno je Nová syntéza 2 možná méně experimentálnější, ale zato více (art)rocková a více v režii Blue Effect než její předchůdkyně. Titulní skladba zaujme svou barvitostí, strhující je Semelkovo podání Klíštěte a perfektně sednou orchestrální aranže písni Jedenáctého října. Jako slabší moment bych viděl Boty - tady myslím orchestr spíše uškodil. Nelze nelitovat, že skupina v tomto období své existence nemohla ve studiu zachytit svou tvorbu tak, jak ji zamýšlela. Naštěstí ale i s tímto omezením vzniklo kvalitní a možná zase jiným způsobem půvabné album.
Pozn.: Na CD verzi je k albu připojen singl El Dorado/Dívko z kamene z roku 1973, na kterém měla skupina (a hlavně Lešek Semelka) možnost prosadit se do rozhlasu. Hudebně se rozhodně nejedná o žádnou podřadnou záležitost, přestože autorem skladby El Dorado ani není nikdo z kapely. Zásluhu na tom má především nápadité aranžmá kytar a skvělé bicí a perkuse Vlado Čecha.
Hodnocení:
Jan Grinc
7. 1. 2006
Související články:
Recenze Blue Effect - Svitanie
Recenze Blue Effect - Svět Hledačů
Recenze Blue Effect - 33
Recenze Bohemia - Zrnko písku
Zpět na výběr recenzí