Recenze:
Biglietto per l'Inferno - Il Tempo della Semina
 Itálie  Rok vydání: 1974* Trident Records 2001 TRI 1009 |
Složení:Claudio Canali - zpěv, flétna, tenor-křídlovkaGiuseppe "Baffo" Banfi - varhany, mini-moog Giuseppe "Pilly" Cossa - piano, varhany Marco Mainetti – akustická kytara, elektrická kytara Fausto Branchini – baskytara Mauro Gnecchi – bicí, perkuse Tracklist:1. Il Tempo Della Semina (10:13)2. Mente Solamente (2:55) 3. Viva Lotta Pensa (3:15) 4. L'arte Sublime di un Giusto Regnare (3:17) 5. Solo Ma Vivo (6:27) 6. La Canzone del Padre (9:34) Celkový čas: 35:58 |
Druhé album této severoitalské party nemělo úplně jednoduchou cestu k posluchačům. Po vydařeném bezejmenném debutu z roku 1974 domácí fanoušci očekávali další velké dílo a kapela Biglietto per l'Inferno, která v té době byla na svém tvůrčím vrcholu, téměř ihned natáčí desku Il Tempo della Semina (česky "Čas setby"). Jako producent tehdy s kapelou pracoval Eugenio Finardi, tehdy velmi uznávaný muzikant působící v několika italských rockových uskupeních. Ještě na konci téhož roku, kdy je deska sice nahrána, připravena k masteringu a následnému vydání, se dostává jejich tehdejší nahrávací společnost BTF do existenčních problémů a toto album tehdy nebylo oficiálně vydáno. Pásek s nahrávkou v bootlegové kvalitě však koloval mezi fanoušky a oficiálního vydání se dočkal až po téměř dvaceti letech. Přesněji řečeno - v roce 1992 u známého vydavatelství Mellow, specializujícího se na vydávání CD remasterů desek italských rockových kapel 70. let.
Už po chvilkovém poslechu je zcela jasné, že kapela pokračuje tam, kde předchozím albem skončila - nápaditý progresivní rock v hardrockovém hávu s převahou varhan, piana, moogu a dalších klávesových nástrojů obou klávesistů v kapele. Zdá se mi však, že oproti debutu jsou tyto klávesové nástroje slyšet více na úkor kytary. To je možná způsobeno i tím, že zvuk je podobně jako u debutového alba dost špatný a navíc při převodu na CD nebyly k dispozici původní studiové nahrávky, takže místy je kvalita zvuku bohužel velmi nízká.
Šestici skladeb otevírá Gnecchiho krátká bubenická předehra desetiminutové titulní písně Il Tempo della Semina. První dvě minuty tvoří jakési instrumentální intro s varhany a Canaliho flétnou, poté následuje plynulé zpomalení a hrůzu nahánějící zpěv, který je pravděpodobně prohnán přes efekty. Píseň opět zrychlí do hardrockové pasáže s krásným kytarovým sólem následováným klávesovými vyhrávkami (na této desce vyniká instrumentální zručnost obou klávesistů daleko více). Následuje nástup tvrdého kytarového riffu s melodickým motivem flétny. Tato pasáž trochu připomíná anglické Jethro Tull.
Krátká Mente Solamente je takové uvolnění po předchozí jízdě. Objevuje se zde další novinka: na celé desce se objevují jakési studiové efekty. Po vesele působícím úvodu se zvonci, již zmíněnými efekty a moogem na pozadí, se objevuje zpěvákovo tiché zaříkávání Mente sola-mente, sola-mente…. Celkově skladba není ničím příliš zajímavá a jedná se asi o nejslabší část alba.
Po úvodních tónech piana třetího songu Viva Lotta Pensa se rozjíždí hlavní klávesový motiv, doprovázený Cossovým pianem. Do rychlého tempa se vzápětí přidává výrazný zpěv a po prvním zklidnění následuje opět postupný nástup všech nástrojů. Během tří minut celá skladba graduje přidáním do uší se zařezávající kytary.
Podle mého nejlepší část alba je v pořadí čtvrtá píseň L'arte Sublime di un Giusto Regnare. Úvodní část je duchu jakési lidové písně, flétna v úvodu lehce proletuje nad svižným varhaním podkladem, za chvilku se ve stejně rychlém tempu přidává Canaliho vzrušený teatrální zpěv. Po krátkém stupňování následuje přerušení a poté kouzelná pasáž s tichými varhany a velmi jemnou vybrnkávanou kytarou Marca Mainettiho, vytvářející tajemnou atmosféru podobnou kupříkladu úvodu Echoes od Pink Floyd. V závěru se pak opět rozvíjí úvodní hudební motiv.
Šestiminutová Solo Ma Vivo je jakoby tvořena několika odlišnými písněmi. Uvítá nás klidná akustická kytara, Canaliho žalostivý zpěv a náladu dotvářející tichý moog. Asi v polovině třetí minuty se přidává Giuseppe Cossa s pianem a následuje plynulé zrychlení s ráznějšími bicími, agresivnějším pianem, kytarovým sólem a bohužel i s dosti strohou a zároveň výraznou baskytarou, připomínající strohost německých spacerockových kapel typu Eloy nebo třeba Novalis. U italské kapely je toto trochu nezvyklé. Po dalším zklidnění přichází symfonická část s kralujícím moogem a naříkavým zpěvem a pak už rychlejší závěr s dalšími krásnými kytarovými sóly a efekty na pozadí.
Poslední píseň, šestá La Canzone del Padre, je dlouhá téměř deset minut. Začíná tikáním hodin (ve skutečnosti se jedná o bubeníkovy paličky), což vytváří už od začátku tajemnou atmosféru. Plynule se přidávají ostatní hudební nástroje a Canaliho prozatím klidný zpěv. Následuje několik kratkých kytarových riffů a další pasáž plynule stupňující napětí. Od čtvrté minuty už nastupuje opět výrazný, téměř divadelní projev Claudia Canaliho a zhruba od páté minuty je až do konce hardrocková část s množstvím klávesových vyhrávek, několika kytarovými riffy, pulsující baskytarou a spoustou trochu rušivých uměle přidaných efektů. V této části opět vadí i nízká kvalita zvuku, kdy při zpěvu jsou ostatní nástroje slyšitelně upozaděny.
Pokud se vám líbilo první album Biglietto per l'inferno, tak při poslechu Il Tempo della Semina určitě nebudete zklamáni. Krásné a nápadité melodie, místy strhující tempo i krásný zpěv tu pořád je. I přesto ale nemohu udělit nejvyšší hodnocení. Oproti debutu už zde najdu pár slabších míst a především ty ve studiu přidané efekty mi přijdou trochu ke škodě. Do hodnocení nezahrnuji nízkou kvalitu zvuku.
Hodnocení:
Dave Velechovský
18. 12. 2005
Související články:
Recenze Biglietto per l'Inferno - Biglietto per l'Inferno
Zpět na výběr recenzí