Recenze:
Biglietto per l'Inferno - Biglietto per l'Inferno
 Itálie  Rok vydání: 1974 Trident Records 2001 TRI 1005 |
Složení:Claudio Canali - zpěv, flétnaGiuseppe "Baffo" Banfi - varhany, moog Giuseppe Cossa - piano, varhany Marco Mainetti – kytara Fausto Branchini – baskytara Mauro Gnecchi – bicí Tracklist:1. Ansia (4:16)2. Confessione (6:32) 3. Una Strana Regina (6:11) 4. Il Nevare (4:36) 5. L'Amico Suicida (13:20) 6. Confessione (strumentale) (3:31) Celkový čas: 38:26 |
Šestice Biglietto per l'inferno se dala dohromady v roce 1972 v italském okresním městě Lecco (severovýchodně od Milána) sloučením dosavadních kapel The Gee a The Mako Sharks. Ačkoliv byla skladatelsky i koncertně velmi aktivní, vydala pouhá dvě řadová alba, obě v roce 1974. Když měli členové kapely připravený materiál na další album, začala mít jejich tehdejší nahrávací společnost problémy s nahráváním desek spousty dalších skupin a než se situace uklidnila, kapela mezitím přestala fungovat. Někteří členové byli ale velmi aktivní i nadále; baskytarista Fausto Branchini se vydal na sólovou dráhu a hrál již klasičtější rock a kupříkladu klávesista Giuseppe "Baffo" Banfi později spolupracoval dokonce se slavným Klausem Schulzem. Charismatický zpěvák a flétnista Claudio Canali zpíval u několika méně známých kapel, ale již bez většího úspěchu. Poté se přidal k hnutí Hare Krišna a nakonec zasvětil svůj život pobytu v klášteře, kde údajně žije dodnes. U vydavatelství BTF pak v roce 2005 vyšla na CD ještě koncertní nahrávka z roku 1974 v jejich domovském městě.
Kromě svého prvního bezejmenného alba, které je považováno za klenot italského progresivního roku, vydali Biglietto per l'inferno ještě také velmi dobré album Il Tempo della Semina. Setkal jsem se s názory, že je průměrné a vůbec se nedá srovnávat s jejich debutem, stejně tak jsem kdesi četl, že už zde naprosto převládl hardrock, ale podle mne ani jedno není pravda a chystám se toto druhé album časem také zrecenzovat.
Námětem debutového alba je rozpolcenost duše člověka na dobrou a špatnou stranu, která je symbolicky znázorněna i na netypickém černobílém bookletu desky.
Tichý klávesový podklad s jemně zvonivou kytarou uvádí první píseň Ansia. Již po chvíli se ale přidají ostatní nástroje a melodie začne zvolna přidávat na síle. Střídají se zde hardrockovější pasáže s kompozičně propracovanou stavbou všech nástrojů a pasáže tišší s Canaliho prozatím poklidnějším smutným zpěvem a flétnou. Následuje část s dominantním moogem a vlastně hned v této písni slyšíme typický zvuk této kapely - rychle se měnící tempa a nálady skladeb.
Šestiminutová Confessione je nepochybně nejtvrdším songem na celém albu. Začíná opět zdánlivě poklidně s vybrnkávanou kytarou v ozvěně, aby v zápětí vše přebil silný zkreslený kytarový riff, který vévodí písni téměř v celé její délce. V pompéznějších mezihrách převezme vládu dvojice klávesistů a zpěvák je pouze podporuje svým vypjatým vokálem. Pasáže, kde mají hlavní slovo elektrická kytara a flétna nemohou nepřipomenout britské artrockové folkaře Jethro Tull. Ke konci už ale opět vévodí moog a rázný klavír jen potichu doprovázený kytarou.
Temný motiv hraný na varhany otevírá klidnější Una Strana Regina, po chvíli se přidávají bicí se zpěvem. Velmi se mi líbí relativně dlouhá pasáž s moogem následovaná flétnou a agresivnější částí. Poté přichází další poklidnější část s tichou akustickou kytarou, která vytváří v písni krásně ponurou atmosféru.
Čtvrtá Il Nevare hned v úvodu možná vyděsí posluchače, který poslouchá toto album poprvé. Po tichém Canaliho recitálu se Vám do uší nemilosrdně zařízne agresivní výpad kytary a zkreslených varhan. Na necelých pěti minutách se tu opět vystřídá spousta hudebních motivů. Musím zmínit především ty krásné mírně bluesové, které navazují na dlouhé bubenické breaky. Vůbec bicí Maura Gnecchiho jsou především v této písni velmi zajímavě hrané, ale je škoda, že se ztrácí v nekvalitním zvuku celé nahrávky. Napětí se však postupně zvyšuje a nakonec převládne hlasitý vokál.
Téměř plynule navazující třináctiminutová suita L'Amico Suicida je opravdovou perlou a už svým názvem (česky "Sebevražda přítele") naznačuje, že bude ve velmi temném duchu. Po úvodním několikaminutovém hřbitovním intru s flétnou a mrazivými varhany následuje krátká, ale důrazná klávesová pasáž a hned poté už začíná vyprávění pochmurného příběhu. Opět nás čeká nespočet různorodých částí s vrstvícími se nástroji. Celou písní prostupuje silné pnutí, které se v první části postupně zvyšuje, v druhé polovině je několikrát uvolňováno melodickými mezihrami a celá píseň postupně směřuje tentokrát trochu překvapivě ke klidnějšímu konci. Ve skladbě většinou dominuje duo klávesáků Banfi - Cossa, kytara většinou pouze dokresluje atmosféru. Bohužel i v této písni se také hodně projeví nízká kvalita zvuku, především bicí jsou místy slyšet méně a také nenahallovaný zpěv ve střední části působí poněkud nezvykle.
Album uzavírá zkrácená instrumentální verze druhé skladby Confessione označená dodatkem strumentale.
Na závěr bych chtěl říct, že se jedná o velmi pozoruhodné album a vlastně i skupinu. Tito hudebníci na tuto desku vložili své nejlepší nápady, které nám s hravostí Italům vlastní, krásně přehráli. Pokud se Vám líbí po hudební stránce kupříkladu britští Gentle Giant (tedy nepočítaje jejich proslulé vrstvené vokály), tak Vás jistě musí zaujmout i Biglietto per l'inferno. Je to jedno z mých nejoblíbenějších italských alb a nemohu mu dát jiné hodnocení než plných pět hvězdiček pro mistrovská díla a zásadní alba.
Hodnocení:
Dave Velechovský
28. 10. 2005
Související články:
Recenze Biglietto per l'Inferno - Il Tempo della Semina
Zpět na výběr recenzí