Recenze:

Banco del Mutuo Soccorso - Io sono Nato Libero

Itálie Rok vydání: 1973 BMG Ricordi S.p.A. 2002 74321 917882

Složení: Francesco Di Giacomo - zpěv Vittorio Nocenzi - varhany, syntezátory, spinet Gianni Nocenzi – piano, elektrické piano Marcello Todaro – elektrická a akustická kytara Renato D'Angelo – baskytara, akustická kytara Pier Liugi Calderoni – bicí, perkuse Texty: Di Giacomo, V. Nocenzi Dále spolupracovali: Rodolfo Maltese (akustická a elektrická kytara), Silvana Aliotta (perkuse), Bruno Perosa (perkuse) Tracklist: 1. Canto Nomade per un Prigioniero Politico (15:43 / V. Nocenzi) 2. Non mi Rompete (5:03 / V. Nocenzi) 3. La Città Sottile (7:10 / G. Nocenzi) 4. Dopo... Niente è Più Lo Stesso (9:54 / V. Nocenzi) 5. Traccia II (2:39 / V. Nocenzi) Celkový čas: 40:41

V roce 1969 se v Itálii zrodila jedna z legend světového progresivního rocku. Už od svých začátků se kapela Banco del Mutuo Soccorso („Banka vzájemné pomoci“) věnovala progresivnímu rocku a s přestávkami hraje dodnes. V osmdesátých letech se dočasně bohužel také pustila do přímočařejšího písničkového rocku.

Páteř skupiny tvořili bratři Nocenziové – Vittorio a Gianni (oba výborní hráči na klávesové nástroje, Vittorio tenkrát ještě navíc zpíval). V první sestavě dále působil kytarista Claudio Falco, baskytarista Fabrizio Falco a bubeník Franco Pontecorvi. Po vydání několika prvních písní v roce 1970, se kapela ustálila v první sestavě se zpěvákem a textařem Francescem Di Giacomem, kytaristou Todarem, baskytaristou D'Angelem a zkušeným bubeníkem Calderonim. V roce 1971 vydává své první, bezejmenné album, kde naplno definovala svůj styl instrumentálně bohaté hudby s progresivními prvky, která však nepostrádá cit pro melodii. Deska má však i na svou dobu horší zvuk a celkově působí trochu nedoladěným dojmem. V roce 1972 vydává své druhé, a hned koncepční album Darwin, které už však bezesporu patří spolu s o rok později vydaným Io sono nato libero, k vrcholům jejich tvorby.

Tedy po evolučním příběhu na Darwin přišlo na řadu album se silně politicky až anarchisticky zaměřenými texty Io sono nato libero (v překladu „Narodil jsem se volný“). Na desce je pouhých pět skladeb, jsou však velmi pestré a celkově působí dojmem, že se nádherně doplňují.

Úvodní téměř šestnáctiminutová suita Canto nomade per un prigioniero politico je přehlídkou mnoha hudebních témat a důkaz toho, že se kapela nebála používat tehdy moderní syntezátory v kontrastu s téměř operním zpěvem Di Giacoma. Každý hudební nástroj má své místo a každý dostane svůj prostor. Projevuje se zde pravý italský cit pro gradaci a dramatičnost, třeba když akustická část je vystřídána dokonalou souhrou různých klávesových nástrojů v části další, s takovým 'těžkopádným' hudebním motivem. Za chvíli jí vystřídá pasáž s perkusemi a posluchači již přechází hlava kolem; tolik motivů v tak krátkém čase, prostě nádhera!

Po náročném úvodním songy přichází na odlehčení kratší Non mi rompete s dominantní akustickou kytarou a naléhavým zpěvem. Za zmínku zde určitě stojí velmi zpěvný refrén, který snad v jiné než italské hudbě nalézt nemůžete. Na konci písně se přidává sborový zpěv a další nástroje, kupříkladu 'Emersonovský' moog.

Třetí skladba La Città Sottile je opět mistrovský kousek, avšak na albu asi nejméně posluchačsky přístupný. Hlavním nástrojem je tu klavír a zajímavým nápadem je jistě místy téměř recitovaný zpěv.

Desetiminutová Dopo... Niente è Più Lo Stesso začíná se zvolna se zapojujícími nástroji, ale již po chvíli dává tušit, že toto bude poněkud tvrdší song. Klidné pasáže se zpěvem, pianem a varhany vystřídá výborný tvrdý klávesový motiv doprovázený sólující elektrickou kytarou. Následuje hravá pasáž téměř připomínající typickou cirkusovou melodii a opět návrat k tvrdosti. Jak píseň začínala, tak i klidným pianem končí a člověk má pocit, že deset minut uteklo jako voda. Podobně jako úvodní song je i tento směsicí mnoha stylů a naprosto originálních hudebních nápadů. Je to určitě má nejoblíbenější píseň na desce.

Krátká Traccia II svým názvem nejspíše odkazuje na závěrečný song z prvního alba kapely a mohla by být klidně závěrečnou součástí předchozí písně, na kterou téměř plynule navazuje. Krásný pianový motiv je postupně rozvíjen, přidávají se ostatní nástroje a celá deska má zasloužené pompézní finále.

Celkově se jedná o naprosto výjimečné album, které patří nejen ke klenotům italského, ale i světového progrocku a mohu ji všem vřele doporučit. Pozdější alba kapely jsou jistě zajímavá, avšak originalitu a jedinečnost Io sono nato libero se jí již nikdy nepodařilo překonat. Dávám zasloužený plný počet bodů.

Hodnocení:

Dave Velechovský
19. 2. 2005




Zpět na výběr recenzí