Recenze:
Alphataurus - Alphataurus
 Itálie  Rok vydání: 1973 Vinyl Magic 1995 V.M. 051 |
Složení:Michele Bavaro - zpěvPietro Pellegrini - piano, varhany, moog, vibrafon, spineta (cembalo) Guido Wasserman – kytara Alfonso Oliva – baskytara Giorgio Santandrea – bicí Tracklist:1. Peccato d'orgoglio (12:18 / Pellegrini)2. Dopo l'uragano (4:48 / Pellegrini) 3. Croma (3:14 / Pellegrini) 4. La mente vola (9:21 / Pellegrini) 5. Ombra muta (9:48 / Pellegrini) Celkový čas: 39:29 |
Na počátku sedmdesátých let se v Itálii vyrojily desítky, ne-li stovky progrockových kapel. Některé zapadly, jiným se podařilo získat si dobré jméno po celém světě a vydat množství velmi dobrých i horších alb, které mají jedno společné - krásnou a novátorskou hudbu v nezaměnitelném italském podání.
Alphataurus pochází ze severní Itálie (nikdo Vám však dnes už neřekne odkud přesně) a patří k těm kapelám, které zanikly po svém prvním vydaném albu. Jak rychle zazářily, tak rychle se po nich slehla zem, paradoxně - jelikož zrovna jejich eponymní, jediné kompletní album (vysvětlím později) patří k vrcholům italské scény. Jejich hudba je nejen originální, barvitá a hravá, ale i mistrovsky zahraná a celkově stále na vysoké úrovni, kterou si drží i přes občasnou změnu stylu.
Album otevírá hned nejdelší, dvanáctiminutová Peccato d'orgoglio, asi nejreprezentativnější song kapely na albu. Má v sobě všechny silné stránky, kterými pětice disponuje. Od akustických pasáží se specifickým Bavarovým zpěvem, až po téměř hardrockové části s dominantními varhany Pietra Pellegriniho, nezpochybnitelného mozku kapely a autora veškeré hudby na desce. Píseň začíná jednoduchým kytarovým riffem a postupným nástupem všech nástrojů, ale už za chvíli se skladba zklidní a zpěvák Michele Bavaro nás uvádí do příběhu za doprovodu úsporné, ale velmi precizní kytary. Je třeba dodat, že Alphataurus se nijak nevzdaluje od "tradice" naprosté většiny italských progrockových kapel - v melodice jsou vždy na prvním místě klávesy, kytara je vždy tak trochu v pozadí a většinou pouze dokresluje atmosféru hudby. Míst, kde dostane hlavní slovo je znatelně méně než u hudby z jiných částí Evropy, neřku-li přímo té nejznámější - a velmi silně kytarově založené - anglo-americké. Toto je třeba vzít na vědomí, než se pustíte do osobité a krásné italské muziky. Myslím, že kromě zpěvu v pro někoho příliš exotické italštině, je to jedna z hlavních překážek, proč je tato hudba tak opomíjená i mezi posluchači artrocku. Ale zpět k recenzi - následuje tvrdší pasáž, která je již plně v režii klávesisty. Neúnavně rozvíjí všechny klávesové motivy a celkově se dá říci, že vždy určuje směr a vynáší zvuk až do téměř psychedelických výšin. Ke konci se skladba opět zklidní a v již jemnějších klávesových plochách končí.
Následující Dopo l'uragano posluchače nepřekvapí ani tak hromobitím ve svém úvodu, jakožto pro Itálii netypickým bluesovým nádechem, který dokonce po chvíli přejde do hardrocku a celé to zní jako Led Zeppelin. Tím jsem nechtěl říci, že by to bylo špatně, jen to na albu trochu vyčuhuje. Někomu se to líbí, někomu ne, posuďte sami. V této skladbě vyniknou nejen skvělé instrumentální výkony členů kapely, především bubeníka, ale bohužel i slabší zvuk celé nahrávky, který snad nemůže omluvit ani to, že jde o první vydané album tehdy nově vzniklého vydavatelství Magma.
Třetí píseň Croma je nejkratší písní na albu. Opět se zde kapela pustila do trochu jiného stylu, i když tady už to nepůsobí tak násilně. Tato instrumentální skladba jakoby pocházela z nějakého filmového soundtracku. Po úvodní části s dominantním cembalem následuje několikaminutová symfonická část. Je zde cítit velký smysl pro gradaci a rozhodně se jedná o velmi vydařenou píseň.
Na druhé straně desky se nacházejí dvě devítiminutové kompozice, obě mistrovská díla. La mente vola začíná velmi melodickým intrem, opět s mistrovskou prací klávesisty Pellegriniho. Přidávají se rázné bicí, které spolu s jemně užitou, avšak tvrdou kytarou dokreslují naprosto vynikající úvodní část. Po třech minutách se ďábelské tempo zklidňuje a skladba plynule přechází do hlavní části, kde pod zpočátku klidným zpěvem zní hlavně skvělý doprovod na piano. Při druhém refrénu se objevuje sólo na krásně kousavý moog, poté znovu Pelligriniho sólová pasáž, tentokrát na vibrafon. Po dalším refrénu, který přechází v melodii na moog, se již zvuk začíná ztrácet v kakofonii efektů tehdy moderních nástrojů a song se zde pomalu ztrácí. Dle mého názoru velmi povedený a důstojný konec, i přesto, že těmto způsobům ukončení příliš neholduji. Celou skladbou provázejí nápadité kytarové vyhrávky a výrazná basová linka, která skvěle udržuje tempo nejen ve vypjatých pasážích.
Závěrečná Ombra muta začíná snovými klávesovými plochami a tentokráte už pouze velmi lehce bluesovou sólovou kytarou, která v této písni dostává prostoru více než obvykle. Úvod střídá tvrdší a hodně progresivně laděná část, kde se v rychlém sledu střídají kytary (trochu ve stylu Jimiho Hendrixe) a zběsilé klávesové melodie. Naléhavý zpěv pak dodává celé písni trochu tesknivou atmosféru. Skladba pomalu končí fade outem.
Na albu se krásně vyjímají nápadité melodie a skvělé podání členů kapely, všichni podávají skvělé výkony, především musím opět zmínit excelentní práci klávesisty. Deska určitě patří mezi významná italská díla sedmdesátých let a zároveň je vhodná i pro posluchače - začátečníky tohoto žánru. Celkově může trochu vadit ta částečná stylová roztříštěnost, ale i tak si zaslouží čtyři hvězdičky.
Po vydání alba Alphataurus kapela začíná pracovat na svém druhém albu Dietro l'uragano. Během natáčení se však rozpadá. Na přání fanoušků bylo v roce 1992 vydáno toto rozpracované album na cd. Skladby jsou však nahrány v horší kvalitě, jsou nedodělané a zcela bez zpěvu, takže ho mohu doporučit pouze skalním příznivcům.
Hodnocení:
Dave Velechovský
23. 4. 2005
Zpět na výběr recenzí