Biografie:

Druid

Velká Británie 1971 - 1976

Obsazení: Dane Stevens - kytara, zpěv Neil Brewer - baskytara Andrew McCrorie-Shand - klávesy Cedric Sharpley - bicí

Druid - zcela opomenutá britská kapela, hrající přitom posluchačsky chytlavý artrock, pohybující se podél spojnice Yes - Genesis - Camel. Velebné a barvité tóny kláves Andy McCrorie-Shanda evokují Banksovu práci v Genesis (cca. období Trick of The Tail), melodická a zpěvavá kytara Dana Stevense připomene Andy Latimera z Camel a jeho skřivánčí falzet má hodně společného s Jonem Andersonem z Yes. K tomu chóry, spousta chytlavých melodií, aranžérská něha i pompa - prostě vše, čeho si vyznavači klasického prog-art-rocku raných 70. let tak cení. No a dnes Druid, až na pár čestných výjimek, v rockových encyklopediích nenajdete, jakoby neexistovali.

Sharpley a kytarista Stevens byli přátelé od školních let v Berkhamsteadu. Od roku 1971 začali, spolu s baskytaristou Neilem Brewerem, hrát jako trio v místních putykách. Již tehdy (1973) pokoušeli štěstí v soutěži Melody Makeru, ale napoprvé pohořeli v kvalifikaci.

Příběh Druid je povídáním o nenaplněných snech a tužbách. Snad každý někdy zažil pocit zmařených nadějí, kdy už to vypadalo, že se na něho konečně usmálo štěstí, a najednou ve chvílích vrcholné euforie zjistil, že všechno je jinak. Tak přesně toto kdysi potkalo skupinu Druid, jež v roce 1974 s převahou zvítězila v prestižní talentové soutěži Melody Makeru, získala nějaký ten dukát a hlavně nahrávací smlouvu u EMI, což ji mnohé další začínající party, mohly jen a jen závidět.

I pokračování story bylo snové. Krátce po vítězství v červenci 1975 pronajímá EMI v Sheppertonských filmových ateliérech studio pro nahrávání debutového alba. Vše se jevilo OK: za zády velký label, k tomu patronát slovutného Melody Makeru, nové nástroje, zesilovače a další muzikantské vybavení, po boku producent Robert Harris, jinak též tvůrce tehdy jediné britské rockové TV show The Old Grey Whistle Test. Navíc byli členové Druid mladí, nadšení, plní elánu... jednoduše pohádka.

Po již zmíněném vítězství přenesli Druid své aktivity do Londýna, kde pravidelně hráli hned na dvou hospodských pódiích - v Brecknocku a u Lorda Nelsona. V rámci své touhy uspět si najali manažera Larryho Westlanda, který jim doporučil obohatit sound přibráním hráče na klávesové nástroje. Tím se stal Andrew McCrorie-Shand, jenž právě externě dokončil The London College of Music a hrál s různými kapelami v oblasti lázní Leamington. Druid slyšel na jednom z jejich vystoupení, líbili se mu a přidal se. Westland mezitím zúročil nadšení pro skupinu, které dal najevo porotce Robert Harris a požádal jej o produkování připravovaného debutu.

Stáli uprostřed rekvizit, zbylých po natáčení filmu Lisztomania, hráli pro hosty sezvané firmou k oslavě zahájení nahrávání a byli si jisti, že stojí na počátku dlouhé a skvělé hudební kariéry. Vždyť před pouhým rokem se třásli spolu s třinácti jinými začínajícími kapelami na pódiu ve vyřazeném železničním depu, kde Melody Maker uspořádal finále soutěže rockových a folkových talentů, sponzorované asociací výrobců hudebních nástrojů. Porotě ve složení: Bob Harris, Clifford T Ward, Roy Wood, Elkie Brooks, EMI producent Martin Clarke a Wally Allen, a editor Melody Makeru Ray Coleman, předvedli tehdy Druid dva songy - Shangri-La a Toward The Sun (oba lze nalézt na debutovém albu). Mimo porotce se akce zúčastnilo více jak 200 rozdováděných příznivců jednotlivých kapel. Vybičovaná atmosféra připomínala chvílemi fotbalový mač. Vítězství Druid bylo však natolik přesvědčivé, že všichni - i fans soupeřů - je přijali bouřlivým potleskem. Bubeník Cedric Sharpley byl navíc oceněn extra cenou jako nejlepší hudebník celého klání.

Potíže s obalem Toward The Sun zpozdily vydání debutového alba až na konec léta 1975. Tím nebyl problémům konec. Spousta lidí z branže jim dávala najevo, že jsou prý protekčními dítky Boba Harrise, EMI a Melody Makeru, a ke všemu se prý dostali příliš snadno.

Projevila se i další odvrácená strana vítězství v soutěži magazínu Melody Maker. Konkurenční hudební tisk je programově ignoroval. Rádio One je zase nehrálo kvůli tomu, aby je někdo nenařkl, že hrají muziku, kterou produkoval jejich disc-jockey. Také se objevilo podezření, že do TV pořadu Old Grey Whistle Test se dostali opět jen díky Harrisovi. Ten se nakonec musel ostře ohradit v tisku a producenta TV-show Michaela Appletona přesvědčit o kvalitách Druid tím, že mu věnoval výlisek jejich alba - ortel šéfa byl jasný, žádná protekce, ale jen a jen kvalita.

V roce 1975 Harris zorganizoval pro několik kapel letní turné s názvem Whistlestop, odehrávající se na vysokoškolských kolejích, Druid se však v té době rozhodli osamostatnit. Pro své druhé album Fluid Druid se produkce ujali sami, ve spolupráci se zvukovým technikem Paulem "Rockette" Hardimanem. Po jeho dokončení následovalo obvyklé propagační 76' turné.

Bylo však již pozdě, opona se trhla a na hudební scénu se přiřítil punk. A ten smetl všechno, usedlé těžkotonážní dinosaury i neopeřené artrockové nováčky v rozletu. Druid končí, aniž by pořádně začali.

Muzikantská štěstěna se v časech budoucích usmála pouze na Cedrica Sharpleye, který se připojil k představiteli futuristického synthie popu Garymu Numanovi, bývalému členovi novátorských Tubeway Army a nahrál s ním obě jeho nejslavnější studiová alba Pleasure Principle (1979) a Telekon (1980). Objevil se i na live kouscích Living Ornaments 1979 a Living Ornaments 1980, vydaných v roce 1981. Dále se podílel na LP skupiny Dramatis a jejím singlu Love Needs No Disguise (GB Nr.33). Protože na něm spolupracoval i Gary Numan, nejčastěji se v encyklopediích objevuje pod jeho heslem.

Na některou z příštích reedic obou alb Druid by si rozhodně měli políčit milovníci starodávného artrocku typu raní Genesis, Camel, Yes...

Jaromír Merhaut
2006

Diskografie:

Toward the Sun (1975)

Fluid Druid (1976)

Poznámka:
Remasterovaná CD reedice obou alb vyšla u firmy BGO, BGOCD285 v roce 1995, v současné době je však běžně nesehnatelná.
V USA vyšla CD reedice alba Toward the Sun u firmy Big Boy v roce 2000.



Zpět na výběr biografií